Pracujme jinak a lépe

Kapitola ze studie mapující bolavá místa práce v soudobých podmínkách v ČR. Zpracoval Martin Čech.

V následujícím textu se podíváme na návrhy a cesty směrem, který přislibuje zavést nás ke kvalitnějšímu pojetí práce, ekonomiky, společnosti. Vypůjčíme si přitom myšlenky již klasických i současných myslitelů, které mohou poskytnout inspiraci při řešení problémů, kterým čelíme.

Snahy a požadavky zaměstnávajících i zaměstnaných a všech pracujících vychází ze všeobecného společenského úsilí o to, co považujeme za správné a spravedlivé. Jestliže dnes považujeme za správné vyšší zaměstnanost, vyšší efektivitu a vyšší produkci, nutně tím silně ovlivňujeme pracovní prostředí kolem nás formované společenskou dohodou v zákonech a tím sociální podmínky lidí a environmentální stav planety.

Současné požadavky na práci se přitom mohou zdát přirozené a nutné. Tlak na výkonnost může působit jako člověku přirozená vlastnost. Snaha o neustálé navyšování produkce a s tím důsledné sledování růstu hrubého domácího produktu rovněž – lidský blahobyt se přece musí za každou cenu zvyšovat, s čímž je spojený nárůst spotřeby. Nebo ne? Tyto hodnoty či představy o definici blahobytu jsou podle mnoha teoretiků pouze produktem současného ekonomického systému. Systému, který je spletitými soustrojími udržován v chodu a tím se reprodukuje i v našich postojích a hodnotách, a my jej tak naturalizujeme, jak tvrdil Mark Fisher (Fisher, 2010). Nahlédnutí do minulosti však odhalí, že náš současný ekonomický systém, který můžeme mít tendenci považovat za přirozený, je pouhým produktem našich představ o tom, co je správné a co je spravedlivé. A takové představy se přirozeně po celou dobu naší historie proměňují.

Nadto současný ekonomický systém neposkytuje záruky, jež slibuje. Mít pouze práci na plný úvazek nestačí k důstojnému životu. V tomto kontextu se diskutuje tzv. pracující chudoba a mezi ty, kteří mají obtíže si prací zajistit dostatečné prostředky k životu, je možné zařadit 15,1 % Čechů a Češek, v Evropské unii je podíl takových pracujících 15,3 % (Holý, 2021). Na tzv. minimální důstojnou mzdu pak nedosáhne celých 41 % pracujících (a 48 % pracujících žen) (Hovorková, 2022). Zajímavé jsou i statistiky, při kterých jsou pracující dotazováni, zda vůbec považují svoji práci za smysluplnou. Například podle britského průzkumu z roku 2015 pouze polovina britských pracujících svoji práci za smysluplnou považuje, pro více než třetinu pak jejich práce smysl postrádá, téměř osmina pracující jednoduše neví (Dahlgreen, 2015). Reprezentativní výzkum s touto otázkou v Česku proběhl v roce 2006, tehdy bylo s užitečností a smysluplností vlastní práce nespokojeno pouze 7 % pracujících, avšak stále se jedná o statisíce lidí (Čadová a Paleček, 2006).

V další kapitole nejprve krátce shrneme, proč považujeme za relevantní současný ekonomický systém a pojetí práce v něm kritizovat za to, že neplní své přísliby být tím nejlepším možným způsobem organizace společnosti. Následně představíme odlišné možnosti dalšího rámování práce ve společnosti, nebo možné úpravy současného pojetí, které mohou přinést zkvalitnění času, který trávíme prací – a že ho je dost.

Současné hospodářství neprospívá přírodě ani nám

Od nynějšího ekonomického systému si slibujeme postupný růst kvality života. Je to příslib do budoucnosti, kdy momentální neduhy či deprivace mají být postupem času vykoupeny s naší vloženou snahou. Při pohledu na globální povahu tohoto progresu se však pro běžné pracující v mnoha ohledech žádný nepřetržitý pokrok nekoná. Růst mezd se v posledních desítkách let stále vzdaluje růstu produktivity, přičemž tento rozdíl prohlubuje příjmovou nerovnost napříč populací (OECD, 2018). Jedná se přitom o vědomý výsledek naší volby podoby veřejné politiky a distribuce bohatství. Není zároveň možné vnímat materiální zabezpečení pouze optikou příjmu plynoucího z práce. Vysokopříjmové skupiny obyvatel jsou totiž na příjmu z práce mnohem méně závislí (případně vůbec), jelikož zároveň čerpají k živobytí i příjem z majetku. Výše příjmu z majetku má také tendenci růst rychleji než výše příjmu z práce, což v čase pouze dále rozevírá nůžky nerovnosti, jak před několika lety detailně popsal Thomas Piketty v bestselleru Kapitál v 21. století (Piketty, 2015).

Často se při této příležitosti mluví o frázi “bohatí bohatnou a chudí chudnou” a o její platnosti se vedou živé spory. Přinejmenším je však zjevné, že bohatí bohatnou mnohem rychleji než chudí a tato nerovnost je děděna a tím prohlubována. Majetková nerovnost je přitom v Česku nadprůměrně vysoká a zároveň její zdanění je jedno z nejnižších. Studie PAQ Research odhaduje, že 0,001 % nejbohatších Čechů vlastní 16 % celkového majetku (PAQ Research a Komárek, 2021). Ve společenské diskuzi také téma majetkové nerovnosti a jejího zdanění příliš nedominuje, přestože se jedná o důležitý zdroj nerovnosti, namísto toho je stále často diskutované téma zdanění práce. Problém s kumulací majetkových nerovností napříč generacemi je v Česku výrazně opomíjený. Zatímco ve Francii, Jižní Koreji či Belgii může daň z dědictví dosáhnout až 80 %, byla u nás dědická daň zrušena v roce 2013 (Neveselý, Krámek a Nečas, 2021).

Je vůbec nerovnost problém? Dlouho se obhajovala zvyšující se nerovnost argumentem tzv. prokapávání, tedy že když budou vysokopříjmové skupiny bohatnout, v důsledku budou bohatnout i nízkopříjmové skupiny. Jedná se o jeden z axiomů momentálně dominující neoklasické ekonomie, současné studie však tento přístup rozporují – taková korelace je zkrátka zjednodušující, a tedy chybná (Amadeo, 2021). Z vyšší nerovnosti neprofitují ti, kteří jsou u kratšího konce provazu. Naopak z ní logicky tratí. Podobně se argumentuje pro ekonomický růst, který nám všem má zajistit luxusní životy při neustálém rozvoji produkce a spotřeby. Jason Hickel vypočítává, že při současném vztahu mezi ekonomickým růstem a odstraňováním chudoby bychom potřebovali zhruba dvě stovky let k tomu, abychom z chudoby dostali každého jednoho člověka. I globální ekonomika by přitom musela na konci být téměř dvěstěkrát větší (Hickel, 2015). Řešení jsou přitom zdánlivě snadná. Kupříkladu jeden interaktivní výpočet pro Spojené státy ukazuje, jak pro záchranu 38 milionů Američanů z chudoby by stačilo přerozdělit pouhých 5 % majetku 400 nejbohatších Američanů.

V diskuzích o rovnosti a spravedlnosti je přitom téma přerozdělování tabu a silně převládá představa meritokracie. Ta slibuje odměňovat jednotlivce ve společnosti podle zásluh a činů. Podle této představy si tak pohádkově majetní své vlastnictví zaslouží, jelikož je to odměna za jejich píli. Jedná se až o krajní voluntarismus – stačí chtít a každý by měl být schopen zbohatnout. Jakýkoliv pohled do náhodné statistiky o společnosti nicméně takovou představu rozvrací. Je to sice v rozporu s momentálně dominantním přesvědčením o tom, jak funguje úspěch, nicméně naše zásluhy v životě jsou z podstatné míry ovlivněny buďto ekonomickým, společenským a kulturním prostředím, do kterého se narodíme, nebo také prostou náhodou, která v životech jednotlivců také výrazně figuruje a paradoxně tak právě náhoda je jedním z největších determinantů úspěchu. I v Česku uskutečněné výzkumy dokazují, jak je nerovnost podmíněna třeba sociálními a geografickými podmínkami, do kterých se jednotlivci narodí (PAQ Research, 2020).

Snahu o vyšší rovnost přitom není možné vnímat pouze jako politický a ideologický postoj solidarity s lidmi trpícími chudobou. Je vhodné se podívat i na empirická data, co rovnosti a nerovnosti generují pro celou společnost, a tím ji tak nahlédnout v plné komplexitě. Výmluvné je zjištění, že obyvatelé států s vyšší rovností jsou šťastnější (Hajdu a Hajdu, 2013). A rovnost nemusíme vnímat jako pozitivní jen ze sociálních důvodů. Lze totiž předpokládat, že v rovnějších společnostech je také jednodušší úspěšné dosažení dekarbonizace (Oswald, 2021), což je součástí jedné z největších výzev současnosti – klimatické krize. To nás dostává k environmentálním problémům, které současný ekonomický systém generuje a skrze práci v něm uskutečněnou realizuje.

Současný stav české krajiny i celé planety není dobrý, a právě globální ekonomika je drasticky ovlivňuje. Mezi jedny z největších globálních problémů patří klimatická změna, ohrožení mořských ekosystémů a úbytek biodiverzity. Vědecký termín pojmenovávající úbytek biodiverzity přitom neznačí nic jiného než vstup na práh šestého hromadného vymírání na planetě Zemi, kdy vymření hrozí asi milionu druhů (IPBES, 2019), potenciální i již uskutečněná zpochybnitelně nutná ztráta v konkrétních jednotlivcích živočichů i rostlin je přitom v řádech, které jsou již za hranicí lidské představitelnosti.

Výčet globálních environmentálních problémů, na které má světové hospodářství fatální vliv, by byl dlouhý, zaměřme se alespoň krátce na ty největší lokální české problémy, se kterými se potýkáme. Samotná probíhající změna klimatu má vliv na stav českých lesů, které zvolením nevhodné druhové skladby nyní hromadně usychají, což je však příznačné pro les hospodářský, zároveň se tak lesy přidávají ke zdroji dalších emisí skleníkových plynů. Intenzivní zemědělství značně využívající minerální hnojiva a přípravky na ochranu rostlin má vliv na úbytek biodiverzity. Na našem území je čím dál intenzivnější půdní a hydrologické sucho v důsledku zvyšování průměrných teplot. Hladiny průtoků i podzemních vod se snižují. Změna klimatu také způsobuje extrémnější počasí a živelné pohromy zasahující velkou měrou i lidská osídlení (CENIA, 2021). Všechny tyto problémy vznikly produktivnějšími postupy vykonávání práce, ovšem s nezamýšlenými environmentálními dopady.

V Česku nicméně klesá materiálová náročnost ekonomiky, na zvýšení HDP tak stačí méně surovin a materiálů (CENIA, 2021), což je žel pouze důsledkem globální ekonomické provázanosti a materiální výroby v jiných částech světa. Právě náročnost na materiálové a energetické vstupy je jeden z problémů současného ekonomického systému, pro jeho globální povahu jsou však dopady mimo přímé zorné pole běžných Čechů a Češek. Ostatně i změna klimatu, ke které na jednotku obyvatele výrazně přispíváme, na nás sice dopadá, stále však disproporčně oproti zranitelnějším populacím na globálním Jihu, které ke změně klimatu navíc přispěli násobně méně.

Právě materiálovou a energetickou spotřebu je možné vnímat jako zásadní problém současného ekonomického systému. Náš uplatňovaný ekonomický model totiž stojí na ekonomickém růstu, který musí být neustálý. Ideálně alespoň v jednotkách procent ročně, což však již po několika desítkách let začíná exponenciálně růst do násobků. Ekonomický růst tlačí na navyšování produktivity výroby. Kdo nezvyšuje produktivitu, zaostává za ostatními a je vyřazen. Produktivita zároveň zvyšuje množství vyrobeného zboží a služeb a snižuje nároky na lidské vstupy. Aby se systém udržel stabilní, musí hledat stále nové možnosti výroby nových produktů a služeb a tím vytvářet nová pracovní místa jako náhradu pro ty, kteří o svá místa v důsledku zvýšení produktivity přišli. To s sebou nese nutnost zároveň zajišťovat odbyt těchto produktů a služeb, což zaručuje intenzivní reklama vytvářející nové potřeby a tužby. Spletitý ekonomický systém tak tlačí na další a další vykonávanou práci, přestože by zvýšená produktivita mohla být využita na ušetření lidské práce. To by si však žádalo zcela pozměnit ekonomický model, který by neměl v centru svého zájmu ekonomický růst sledovaný ukazatelem hrubého domácího produktu (HDP) a vnitřní mechanismus kumulace bohatství, který nutně spěje k propastnému rozevírání nůžek nerovnosti.

HDP přitom není jediným možným ukazatelem, podle kterého můžeme měřit výkonnost našich ekonomik, samozřejmě. Měřítko HDP nabídl v roce 1934 Simon Kuznets jako prostředek k měření válečné produkce států a už tehdy varoval před jeho užitím pro měření obecné prosperity. Neměří totiž úspěch či prosperitu jednotlivých států, sleduje pouze intenzitu vyměňování zboží na trhu (Kreinin a Aigner, 2022). Bhútán měří výkonnost své ekonomiky skrz index Hrubého národního štěstí, který ve výpočtech zohledňuje: psychickou pohodu a životní standardy obyvatel, zdraví, trávení času, vzdělání, ekologickou a kulturní diverzitu a odolnost, kvalitu politické správy a obecnou prosperitu mezilidských vazeb (OPHI, 2022). Jedná se tak o poměrně konkrétní, třebaže obtížněji kvantifikovatelná měřítka, nesledují však zástupné faktory jako HDP a nevycházejí z předpokladu, že pouhá produkce a spotřeba by měla být naším hlavním úsilím k zajištění kvalitního života.

Dalším měřítkem, které konkrétněji reflektuje kvalitu společenského a environmentálního prostředí, je Index šťastné planety. Ten měří obyvateli vyjádřený subjektivní pocit kvality života, naději dožití a ekologickou stopu měřenou počtem globálních hektarů na obyvatele (WEAll, 2021). Ekologická stopa v tomto měřítku zároveň hraje důležitou roli, mimo Evropy se proto na předních příčkách objevují především země Jižní Ameriky. Různých měřítek sledující odlišné hodnoty je přitom mnohem více. Kvantifikovatelné hodnoty mohou být sice zavádějící, především pokud se snažíme kvantifikovat subjektivní či příliš komplexní faktory, přesto je jejich použití politicky velmi lákavé. Poskytují totiž snadný srovnávací nástroj a sledovatelný cíl.

Možné cesty k prosperující planetě a společnosti

V literatuře se kritice ekonomického růstu věnují různé teorie, ať už samotnou práci vnímáme tradičně produktivisticky optikou schopnosti generovat finanční příjem nebo pod ni zahrnujeme i práci reproduktivní (péči o domácnost, o děti atp.) a nebo ve velmi široké rovině, kdy je za práci možné označit vše, co nevykonáváme z vlastního vnitřního přesvědčení a radostně – i tak lze totiž rámovat to, co je práce (blížeji tento přístup popisujeme v poslední části). Teorie kritizující ekonomický růst reflektují omezenost našich zdrojů na planetě i jejich potenciální (ne)dostupnost mimo ni. Zároveň problematizují samotnou spotřebu a produkci v rámci planetárních mezí a snaží se o kritické načrtnutí našich možností, jak odpojit ekonomický systém od diktátu ekonomického růstu.

Mezi teorie kritizující ekonomický růst lze zařadit různá heterodoxní paradigmata, různě propracovaná, různě vnitřně konzistentní. A také s různou mírou přítomnosti ve veřejné diskuzi. Poměrně známá je např. Ekonomie koblihy od Kate Raworth, která vstoupila do povědomí díky stejnojmenné knize z roku 2017, o tři roky později byla kniha přeložena i do češtiny. Ekonomie koblihy zdůrazňuje vnitřní minimální limity pro uspokojení základních lidských potřeb, mezi které Raworth řadí např. potravu, zdraví, vzdělání, práci, mír a spravedlnost, politické vyjádření, společenskou a rodovou rovnost a jiné. Tyto vnitřní limity musí být naplněny pro důstojný lidský život. To je však ohroženo i vnějšími ekologickými limity, mezi něž zařazuje např. klimatickou změnu, různé formy environmentálního znečištění, ztrátu biodiverzity a další (Raworth, 2020). Úplný výčet je přehledně dostupný ZDE.

Jestliže máme dostatečně naplněny vnitřní potřeby a nepřesahujeme vnější limity, můžeme naši ekonomiku považovat za životaschopnou a prosperující, lidské životy v ní mohou naplňovat kvalitní život. Na tomto poměrně jednoduchém modelu Raworth trefně zobrazuje, kde všude limity přesahujeme a kde se nám naopak nedostává naplnění základních lidských potřeb. Model koblihy zároveň může sloužit jako směrodatné měřítko pro naši ekonomiku a můžeme díky němu ověřovat, zda nám ekonomie opravdu slouží. Raworth totiž zároveň kritizuje HDP jako nedostačující a příliš zjednodušující měřítko, které sleduje pouze ekonomický růst, jež hodnoty, které bychom měli sledovat a které zahrnuje do modelu koblihy, nenaplňuje.

Kritika zbožšťování indikátoru HDP je také v centru dalšího paradigmatu kritizující ekonomický růst, a to nerůstu. Ten se v akademickém a aktivistickém prostředí diskutuje poslední desítky let a je pro něj typické vnitřní, až skoro dialektické vznikání. Různí autoři a autorky totiž při diskuzích netvoří jednotnou skupinu, ale nabízejí různě podobné přístupy při hledání odpovědi na společnou otázku, a to jak zajistit vyšší kvalitu života a nižší zátěž na přírodu při spravedlivém plánovaném snížení produkce a spotřeby v zemích globálního Severu.

Nerůst je možné považovat za političtější přístup, který explicitně vybízí k uplatňování konkrétních přístupů jak zdola, tak shora. Častá je tak propagace ekonomické lokalizace, samozásobitelství, družstevního organizování, nekomerčního sdílení či jiných konviviálních způsobů společného a na komunitě založeného prožívání života. Shora pak jsou v rámci nerůstu navrhovány nejrůznější veřejné politiky jako omezení reklamy, maximální příjem a bohatství, snižování pracovní doby, záruka pracovního místa, nepodmíněný základní příjem, environmentální omezení a daně a spousta dalších.

Za další přístup, tentokrát z globální Jihu, je možné považovat Buen Vivir (možno přeložit jako dobré žití). Tento přístup volí mírně odlišný slovník a v kritice se zaměřuje přímo na představu rozvoje. Rozvoj je kritizovaný z pozice koloniálně vykořisťovaných obyvatel Jižní Ameriky. Klíčovými přístupy pro Buen Vivir je dobrý život nejen pro lidské, ale i pro mimolidské bytosti v rámci ekosystémů, což je záměrné zpochybnění antropocentrického přístupu. Za klíčovou jednotku je vnímána komunita, nikoliv individuum, zároveň při zahrnutí i mimolidských bytostí. To je dalším ostentativním vymezením se vůči neoliberálním přístupům, které do centra staví člověka a individuum. Neposlední příznačností pro Buen Vivir je respekt a inspirace od předcházejících generací a lokální ukotvenost pro jeho uplatňování, nepřenositelnost tohoto konceptu na další kontinenty (Duncan, 2016).

Nyní se blíže podíváme na možnosti, jak práci vykonávat jinak. Inspirujeme se přitom právě z politik, které navrhují přístupy kritizující ekonomický růst, který je zodpovědný za environmentální devastaci ohrožující udržení života na Zemi. Nesoustředíme se proto pouze na lidskou prosperitu per se, ale i na kontext kvalitního životního prostředí, které má právo na vlastní rozkvět.

Ekonomická demokracie

„Jestli skutečně věříte v demokracii jako správnou cestu, pak žijete ve společnosti, kde trávíte většinou svého času v prostředí, které demokracii postrádá,“ poznamenává trefně ekonom Richard Wolff (Duncan a Raymond, 2022). Ač je demokracie a svoboda v českém prostředí vnímána jako jedna z nejzásadnějších hodnot, pro pracoviště se tento přístup vytratil. Pracoviště je naopak běžně podřízeno autokratickým a nedemokratickým hodnotám, kde pracující jsou podřízeni rozhodování nadřízených či majitelů firem, chráněni částečně a často ne vždy v souladu se zákonnými podmínkami. Tento přístup je zároveň v diskuzi silně nereflektovaný až absentující. V pracovním prostředí jsou zkrátka pracující určeni být podvoleni nadřízeným, které si demokraticky nezvolili. Maximálně se v této argumentaci odkazuje na možnost si zaměstnání zvolit, i to je však silně diskutabilní – možnost změny zaměstnání určují momentální sociální, ekonomické, vzdělanostní, zkušenostní, geografické a další podmínky jednotlivců a často možnost výběru jednoduše nezbývá. Český sociolog Jan Keller tento fenomén glosuje tak, že zatímco za minulého socialistického režimu v Česku byl dohled v práci poměrně rozvolněný, osobní život byl pod mnohem vyšším drobnohledem, v současném kapitalistickém systému pak dohled nad osobním životem je poměrně malý, zatímco na pracovišti razantní (Keller, 1993).

Různí autoři a autorky i ze zmíněného nerůstového myšlenkového přístupu proto navrhují jak pracovní prostředí učinit demokratičtějším a jak znalosti a zkušenosti všech pracujících uplatňovat jako základ pro rozhodování v jejich sektoru. Podle nich je to nutné v souladu s alternativními formami vlastnictví, které lépe umožňují demokracii na pracovišti uplatňovat. Společnosti vlastněné národně, regionálně či lokálně, komunitní vlastnictví, pracujícími vlastněná družstva – to jsou formy vlastnictví, ve kterých se demokracie dá uplatňovat mnohem snadněji. Vyšší demokracie na pracovišti je také možné dosáhnout intenzivnějším odborovým organizováním či vyšší reprezentací pracujících v radách firem (Barlow a kol., 2022). V Německu mají například pracující právo obsadit třetinu dozorčí rady ve firmách o 500 až 2 000 zaměstnancích, respektive její polovinu ve firmách nad 2 000 zaměstnanců (ETUI, 2022a). Že se jedná o silný nástroj dokazuje chování firem. Například Amazon se zakládání větších poboček v Německu straní, zatímco v evropských zemích se slabšími zákony na ochranu pracujících se zakládání obřích skladů nemá problém (Samaha, 2022) – Česko i díky tomu může být ve vedení v  tzv. závodu ke dnu, kde se jednotlivé státy podřizují vlastníkům firem na úkor zaměstnaných, aby své byznysy nepřesunuly do jiných zemí.

Porovnání demokracie na pracovišti může nabídnout Evropský index participace, který sleduje následující kritéria: jak zákon umožňuje zaměstnaným zastoupení v nejvyšších rozhodovacích orgánech společností; jaká je možnost účasti pracujících na úrovni jednotlivých závodů, zda mají orgány pro zastupování jejich zájmů, zda mají pracující práva na ovlivnění důležitých rozhodnutí s přímým dopadem na ně samotné, zda mohou vyjednávat a podepisovat právně závazné dohody; a do třetice sleduje zapojení do kolektivního vyjednávání (ETUI, 2022b). Česko v tomto indexu v posledních letech osciluje mezi zeměmi Evropské unie v prostředních příčkách, celkové průměrné skóre zemí má nicméně sestupný trend (De Spiegelaere a Vitols, 2020). Že je demokracie na pracovišti obecně prospěšným nástrojem dokazuje korelace mezi zaměstnaneckou participací a prosperitou firem (De Spiegelaere a kol., 2022). Jedná se tedy z více pohledů o vhodný nástroj k uplatnění i pro zaměstnávající, nikoliv jen zaměstnané.

Zkracování pracovní doby

Zkrácení pracovní doby má zřejmé výhody pro jednotlivce, samozřejmě za předpokladu udržení stejné platové úrovně při snížení odpracované doby. Zjednodušeně se zdá, jako by se jednalo pouze o více volného času, ten je však možné naplnit nejrůznějšími způsoby, které mimo jiné mohou zvyšovat stabilitu života a jeho zajištění, méně stresu, kvalitnější spánek či více odpočinku pro návrat do práce. Kumulovaně se tak jedná o výhody nejen pro zdravotnický systém nebo pracovní prostředí (Wong, Schan a Ngan, 2019). Podle empirických studií můžeme sledovat pozitivní trend i na nižší environmentální zátěž při snižování pracovní doby. Počet odpracovaných hodin výrazně koreluje s ekologickou stopou a emisemi uhlíku v nejrůstovějších ekonomikách (Knight, Rosa a Schor, 2013). Jelikož vyšší počet odpracovaných hodin je na úkor volného času, pracující pak mají v rámci kompenzace tendenci k vyšší spotřebě, která je zároveň náročnější na energii. Takoví pracující zároveň volí méně udržitelné životní styly. Zkrátka více odpracovaných hodin má negativní dopad i na environmentální náročnost ve volném čase (Devetter a Rousseau, 2011).

Jestliže je stále naším cílem dosáhnout globálního oteplení maximálně o 1,5 °C oproti předprůmyslové úrovni, podle některých výpočtů by pro to bylo nutné drasticky omezit i počet odpracovaných hodin. Podle jednoho z výpočtů bychom v závislosti na státu pro dosažení tohoto cíle potřebovali pracovní týden dlouhý jen zhruba 10 hodin (Frey, 2019). Zároveň je nutné neopomenout, že různé sektory ekonomiky, a tedy různé práce, přispívají ke klimatické změně a environmentální devastaci odlišnou měrou. Je proto třeba se zaměřit i na konkrétní sektory a tam práci postupně utlumit až na nejnižší možné jednotky odpracované práce. Jedná se především o těžbu, frakování, odlesňování, letectví, dopravu a živočišné zemědělství. Naopak jako vhodné se z environmentální hlediska jeví navýšit dobu práce v oblastech znovuzdivočení, obnovy přírody, péče, zdravotnictví, sociální práce a jiných sociálně solidárních aktivitách (Kreinin a Aigner, 2022).

Při zkracování pracovní doby bez snížení výše odměny se mluví o nejrůznějších kombinacích, velmi často o čtyřdenním pracovním týdnu při 8 hodinách denně nebo o pětidenním týdnu o 6 hodinách denně. Diskutují se i mnohem radikálnější návrhy na zkrácení pracovního týdne, nebo se naopak diskutuje zachování jeho délky ale dřívější odchod do důchodu či pravidelné pracovní pauzy v řádech měsíců. Z nerůstových pozic se diskutuje především varianta zkracování pracovního týdne. Snižování jeho délky nabízí možnost lépe rozdělit reproduktivní práci, která dopadá především na ženy. Ty nyní často vedle své vlastní produktivistické práce doma čelí ještě reproduktivní tzv. druhé směně. Zjevné je to především v případech, kdy se žena věnuje pouze reproduktivní práci (zejm. při rané výchově dětí) a muž tráví většinu času v práci. I proto se z feministického hlediska propaguje spíše zkrácení délky pracovního dne při pěti pracovních dnech než úbytek jednoho celého dne. Zároveň tím člověku zůstává pravidelně více času na další environmentálně i sociálně příznivé aktivity jako je například opravování věcí, péče o blízké a přátele, samozásobitelství, kutilství a jiné aktivity, často s příznivým dekomodifikačním potenciálem.

Z environmentálního hlediska by naopak bylo kýženější snižování celých pracovních dnů, jelikož s tím by odpadla i zátěž na dopravu a další spojené environmentální dopady. Nárok na snižování pracovní doby také jednoduše akcentuje požadavek, že stoupající nárůst produktivity by měl být spíše než do zvýšení produkce a spotřeby vložen do zvýšení volného času. Aby lidé nepřicházeli o práci, je právě proto třeba odpracované hodiny snižovat všem a postupně.

Z nerůstového hlediska se ve prospěch snížení pracovní doby v úhrnu argumentuje z několika pozic: je to způsob pro vyrovnání se se zmenšením ekonomiky při udržení zaměstnanosti; zároveň se o nástroj zmenšení ekonomiky může jednat, čímž se snižuje i environmentální dopad; zkracování pracovní doby umožňuje člověku vymanit se z komerční sféry a ve zvýšeném objemu volného času je mu umožněno prosazovat i jiné hodnoty. Někteří nerůstoví autoři a autorky nicméně problematizují zkracování pracovní doby, jelikož se často děje v důsledku nahrazení lidské práce jinými materiálními a energetickými vstupy, které s sebou nesou environmentální dopady (Tkadleček, 2021).

Záruka pracovního místa

Jednou z nověji diskutovaných politik v rámci nerůstového diskurzu je záruka pracovního místa. S návrhem na to, aby byl stát zaměstnavatelem poslední instance, přišel již v polovině 60. let 20. století postkeynesiánský ekonom Hyman Minsky (Červenka, 2020). Nicméně v rámci nerůstových východisek je tato veřejná politika navrhována s mírně odlišným účelem a za jiných podmínek zavedení – především je důležitým příslibem odpojení zaměstnanosti od ekonomického růstu a zároveň nabídka pracovních míst při mizení těch, jejichž zánik je pro zelenou transformaci nevyhnutelný. Stát má sice místa garantovat, ale jejich vznik by měl vycházet nejen z požadavku státních organizací, ale také obcí a místních neziskových organizací. Dílčí administrace by tedy probíhala lokálně a decentralizovaně, při zajištění pracovních míst by se dbalo na protnutí dovedností a znalostí žadatelů o práci s potřebnými činnostmi, které je třeba vykonat (Landwehr, 2020). Lokální zajištění pracovních míst je také prvkem ekonomické demokratizace, jak jsme ji představili výše.

U záruky pracovního místa se nejedná o nutnost pracovat, ale o právo na práci. Ti, kteří pracovat chtějí, by měli mít takovou možnost, navrhují proponenti. Záruka pracovního místa může být obzvláště užitečnou veřejnou politikou právě při směřování k zelené transformaci, k čemuž se evropské státy i Česko zavázaly. Takto vytvořená pracovní místa pro ty, jež hledají práci, by mohla být cestou k transformaci na udržitelnější společnosti, jelikož nebudou závislá na logice trhu a nutnosti generovat zisk. K jejich financování by měly být použity veřejné dostupné prostředky – jednalo by se tak o investice do sociálně a environmentálně příznivých pracovních míst, které by mohly např. poskytovat místní sociální služby, nabízet kulturní vyžití, podporovat umění, pracovat na obnově přírody či pomáhat budovat zelenou infrastrukturu a spousty dalších. A to vše na základě demokratické diskuze vycházející z potřeb místních. Takové činnosti jsou důležité i dnes a jsou nezřídka spolufinancovány prostřednictvím různých grantů, dotací, finančních podpor. Financovat je skrze zaručená pracovní místa je pouze další model, jak tyto služby zajistit tam, kde selhává v jejich zajištění trh. Zároveň by to ušetřilo finance ze sociálních podpor nezaměstnaným a z podpor soukromému sektoru pro zajišťování dostatečné zaměstnanosti (Wiese a Mayrhofer, 2020).

Jestliže cílem politiky není zajistit svým obyvatelům důstojný život pouze na základě jejich existence např. skrze nepodmíněný základní příjem, a lidé se nemohou uživit svépomocí a samozásobitelstvím, což v současném ekonomickém systému a pozemkovém rozdělení není dost dobře možné, je nabídka pracovních míst životně důležitou nutností pro všechny, kteří nedisponují zděděným bohatstvím. Proto je vznik nových pracovních míst adorovaný a těm, kteří hledají zaměstnance, stát v určitých případech nabízí různé formy finančních i jiných podpor. V kontextu této práce je důležité si povšimnout, že vznik nových pracovních míst je zpravidla oslavován sám o sobě. Že pracovní místa vznikají za účelem zajištění produkce zboží a služeb, je většinou druhořadé, ostatně často pro ně teprve musí zajistit odbyt patřičně odpracovaná reklama, aby se na trhu udaly. Přitom ekonomika má sloužit právě k alokaci prostředků a práce má tuto alokaci zprostředkovat.

Politika záruky práce také může stanovovat minimální důstojné pracovní podmínky. Délkou pracovní doby, minimální finanční odměnou za práci a dalšími vlastnostmi může vytvářet minimální závazky pro soukromý sektor, který jim bude muset konkurovat, jelikož kdokoliv bude moci soukromý sektor opustit a přejít k zaručenému místu (Mastini, 2018). Diskuze se například vede o tom, zda by tato místa měla mít minimální mzdu, či být lehce pod ní, tedy do jaké míry soukromému sektoru konkurovat. Zaručená pracovní místa mohou být rovněž způsobem jak iniciovat zavádění zkracování pracovní doby, které jsme zde již představili.

Nepodmíněný základní příjem

Může se sice zdát, že nepodmíněný základní příjem je až nepatřičné zmiňovat v textu, který se věnuje pracovním podmínkám a možnostem jejich změny. Nepodmíněný základní příjem je totiž odpůrci často vnímaný jako snaha o odstranění práce – v diskuzích občas panuje představa, že kdyby lidé dostávali peníze na základní životní potřeby, všichni by přestali pracovat a hospodářství by zkolabovalo. Naopak, nepodmíněný základní příjem s sebou nese příslib dialektického procesu mezi ním a prací, resp. produktivistickou prací za finanční odměnu – důsledkem může být zkvalitnění práce či dokonce její rozšíření skrze její dekomodifikaci. Je přitom důležité tento příjem vnímat důsledně – musí jej dostávat všichni v rámci určité geografické oblasti, maximálně s výjimkou podle věku či příp. občanství či délkou pobytu. Zároveň jeho výše musí být taková, aby stačila ke střídmému životu.

Za těchto podmínek pak nepodmíněný příjem přislibuje: odstranění pasti chudoby – nezaměstnaní se nemusí bát začít pracovat proto, že by přišli o nezabavitelnou sociální podporu; odstranění stigmatizace u těch, kteří jsou na sociální podpoře a nebo finanční podporu potřebují, ale pro stigmatizaci ji nevyužívají; odstranění strachu ze ztráty pravidelného příjmu např. při snaze o změnu pracovního místa; podpora nezaměstnaným v důsledku předpokládané technologické nezaměstnanosti; či finanční polštář při startu vlastního podnikání. Mezi další výhody propagované proponenty se běžně uvádí také: vyšší finanční motivace u neoblíbených prací, které by nebylo nutné přijímat pouze z nouze; tlak na silně neoblíbené práce formou zvýšení mezd, zaniknutím, inovací, automatizací či rozdělením mezi více pracujících; potenciál dekomodifikace práce; možnost jednoduše nepracovat, tedy využití vysoké produktivity ekonomického systému k zajištění střídmého života pro všechny; a konečně rovná spolunáležitost všech ke společnosti skrz nepodmíněnost tohoto příjmu (Čech, 2021). I pro pracující tak příjem skýtá různé výhody. Své práce není nutné se vzdávat – ostatně základní příjem je koncipován tak, aby stačil pouze právě ke střídmému životu a na jakýkoliv luxus či vyšší pohodlí by stále bylo nutné pracovat. Zároveň by takový příjem kladl na práci vyšší nároky. Její prostředí by muselo být kvalitnější podle preferencí pracujících, jelikož by se jim zvýšila vyjednávací síla.

Ze zde diskutovaných veřejných politik právě tato působí asi nejvíce utopicky a ve společnosti při diskuzi panuje podezření, že lidé by přestali pracovat. Přesto z provedených experimentů vyplývá, že lidé pracovat nepřestávají, jestliže takový příjem dostávají, maximálně si částečně upraví pracovní dobu, ale v průměru nijak signifikantně. Nejvyšší dopad je na psychickou pohodu i fyzické zdraví příjemců, pracovní návyky se mění téměř výhradně u ojedinělých skupin, což je podmíněno jejich dočasnou situací (např. pečující o malé děti či studující), uvolněný čas je přitom investovaný zejm. do péče o blízké či do vzdělávání (Hasdell, 2020). Dílčí experimenty jsou nicméně pouze drobnými ukazateli a plošné zavedení by jistě přineslo i experimenty nezjistitelné důsledky.

Financování takového příjmu pak může plynout jednak ze zrušení systému sociální podpory a jednak ze silného progresivního zdanění. V nerůstových diskuzích dokonce zaznívá požadavek na zavedení maximálního příjmu či maximálního bohatství, skrze který by bylo následně možné nepodmíněný příjem financovat. Vše nad demokraticky stanovené hranice by bylo daněno sty procenty. Danění příjmu velmi vysokými sazbami atakující až zmíněných sto procent přitom není něco inherentně vlastního pouze radikálně rovnostářským společnostem. Ve 20. století byl velmi radikálně daněný příjem i ve Spojených státech, na sto procent sice nikdy nedosáhl, velmi se mu však blížil a v diskuzích zaznívaly i požadavky právě na zdanění stoprocentní (Schneider, 2022).

Návrh na maximální příjem může být realizován i v opatřeních uplatnitelných v oblasti mzdové politiky firem. Příkladem je regulace výše násobku nejvyšší a nejnižší mzdy v rámci dané firmy. Jestliže by tento poměr byl např. maximálně 1:12, člověk na nejvíce placené pozici by mohl získávat pouze dvanáctinásobek toho, co nejméně placený zaměstnanec. To tlačí i na zvyšování mezd těch nejméně placených. Návrh nepůsobí tak překvapivě, jestliže jej uvedeme na konkrétních číslech. Např. pokud nejméně placený zaměstnanec dostává hrubou mzdu 20 tisíc korun, pak ten nejvíce placený člověk ve firmě získává hrubou mzdu 240 tisíc korun měsíčně. Jedná se o obnos, který v Česku získává jen velice malý podíl pracujících. Požadavek na zavedení maximálního příjmu plyne z tvrzení, že nikdo není schopen pracovat stokrát či tisíckrát efektivněji než ostatní pracující, ačkoliv i tak disproporční mzdy nejsou výjimkou (Žďárský, 2022).

Z environmentálního hlediska by bylo vítané platit základní příjem i striktnějším zdaněním environmentálně škodlivé spotřeby či zavedením razantních environmentálních daní. Diskutuje se také financování skrze zdanění finančních transakcí a mnoha dalšími způsoby, z nichž některé jsou v souladu se snahou o odpojení se od ekonomického růstu, naopak jiné na ekonomický růst spoléhají a jsou financované právě díky němu. I to je proto třeba při diskuzi o financování rozlišovat. Nicméně například financování skrze silné progresivní zdanění by mohlo generovat výhody spojené se společenskými a environmentálními benefity, které přináší vyšší rovnost ve společnosti, jak jsme již představili výše. Přesto koncept financování základního příjmu nepodmíněně všem vyvolává kontroverze. Určitým kompromisem může být např. účastnický příjem. Ten by byl alokován pouze těm, kteří se na společnosti přičiňují do té míry, že se to společnost tímto příjmem rozhodne ohodnotit. Mezi takové činnosti je možné zařadit např. vzdělávání, přípravu na práci, péči, politické zapojení či dobrovolné sociálně nebo environmentálně prospěšné práce (Dukelow a Murphy, 2022).

Nepodmíněný základní příjem samozřejmě skýtá i různá rizika. Jedním z nejpodstatnějších i pro obhájce je, zda skutečně dokáže udržet hospodářství v takovém stavu, aby bylo nadále možné zajistit si všechny potřebné produkty a služby. Zároveň je tomuto příjmu možno vyčíst, že vlastně jejich zajištění vůbec nezaručuje – například bydlení může zůstávat stále více nedostupné a nepodmíněný základní příjem tak ke střídmému životu stačit nebude (Čech a Tkadleček, 2022). Možné rozřešení nabízí podobný koncept, a to univerzální základní služby. Záměrem tohoto požadavku je právě zajištění např. vzdělání, zdravotní péče, bydlení či dopravy všem, kteří je potřebují – při nevyloučení finanční spoluúčasti, jestliže si to jedinec může dovolit. Nejedná se o abstraktní představu, takto univerzálně už je v Česku např. vzdělání či zdravotní péče zajišťována (Coote, 2021).

Pro mnoho lidí přesto zůstává nejpalčivější obavou strach z toho, že lidé by přestali pracovat. Z environmentálního i sociálního hlediska to však může být i prospěšný výsledek. Jednak méně vykonané práce přispívá k vyšší environmentální udržitelnosti, jak jsme představili v kapitole o zkracování pracovní doby, zároveň volný čas lidé stále mohou trávit prací, třebaže by nebyla finančně oceňována na trhu práce. Nepodmíněný základní příjem totiž nabízí možnost vyššího podílu dekomodifikované práce, což je jeden z kýžených cílů i nerůstových autorů a autorek. Jedná se o takovou práci, již člověk vykonává pro sebe či své okolí bez úmyslu na výsledcích své práce profitovat. To mění samotnou logiku práce, která se tímto odtrhává od závislosti na ekonomickém růstu. A především je dekomodifikovaná práce součástí diskuzí kritizujících samotnou práci, k čemuž se krátce dostaneme v následující a poslední části.

Zrušení práce?

Snahy o odstranění práce z našich životů mohou znít naivně, bláhově, až nebezpečně. Bez práce přece není možné přežít, někdo pracovat musí. Kritici a kritičky práce však nezůstávají u pouhých frází, myšlenkové pozadí tohoto úsilí má v evropském kontextu tradici již pár posledních stovek let. Kritika je totiž mířena především na námezdní práci a na nutnost vůbec cokoliv nazývat prací. Práce ostatně není pojem, který se objevuje ve slovníku všech etnik a etnografické studie u některých populací sledují naprostou absenci rozdělování života na pracovní a mimopracovní. Z podobných pozic vycházejí i snahy o zrušení práce. Jestliže tedy chceme být poctiví v předložení možných východisek z naší neutěšené společenské a environmentální krize, jež je silně udržována současným pojetím práce, je záhodno zmínit alespoň krátce i tento imaginativní a provokativní přístup.

Velmi známou moderní prací, která tento přístup trefně vystihuje, je text Boba Blacka z roku 1985 nazvaný právě Zrušení práce. V eseji silně kritizuje moderní pojetí práce uskutečňované pod autoritativním dohledem a způsobující vysoké počty zranění a úmrtí. Ostatně i dnes v Evropské unii ročně v práci utrpí zranění zhruba tři miliony lidí a další tři tisíce lidí při výkonu práce zahynou (Eurostat, 2022), ač je to poměrně sugestivní tvrzení. Black kritizuje i koncept mimopracovního volného času, který podle něj slouží především k přípravě na další práci, dostavení se na pracoviště či jeho opuštění, a velká část zbylého času je pak věnována na nutnou regeneraci z vykonané práce. Již tehdy zmiňuje dnes stále diskutovanější některá antropologická tvrzení, podle kterých zástupci lidského druhu po většinu historie pracovali mnohem méně, než pracujeme nyní (Black, 1991), ač je za příklad osvobození od práce často udáváno období průmyslové revoluce, kdy pracovní den pro českého dělníka v 19. století trval i 14 hodin (Bystřičan, 2021). Jako východisko Black nabízí především silné zpochybnění užitečnosti většiny vykonávané práce, zbylá práce by měla být zábavnou a hravou činností, kterou člověk chce vykonávat bez vnějšího tlaku a to takovým způsobem, až pojem práce nebude nutné vůbec používat (Black, 1991).

Snahy a myšlenkové přístupy k odmítnutí či zrušení práce jsou pestré a často velmi radikální, pro tento text snad plně postačí nastíněný příklad především výše zmíněnou esejí, která dostatečně podmanivě volá ke znovupromyšlení práce. V této kapitole jsme představili, že společnost i příroda ze současného ekonomického stavu tratí. Náš přístup k práci a ekonomice je nutné přehodnotit, jestliže chceme nadále udržet planetu Zemi v takovém stavu, aby zajistila kvalitní život všem jejím obyvatelům a obyvatelkám, což se dnes žel nedaří. Zpochybňování a znovuobjevení smyslu a účelu práce je v jádru tohoto problému. Snad tento text proto poslouží jako myšlenková půda pro hledání hodnot, které nám umožní pracovat kvalitněji a udržitelněji. Protože vše, co v každodennosti děláme, vychází z filozofické práce, na které individuálně i kolektivně uvnitř našich myslí pracujeme.