Práva dětí v každodenním životě školy

Víme na koho se obrátit, pokud chceme sdílet, jak se cítíme. Jsme zodpovědní za vlastní bezpečí a také za to, abychom ostatním umožnili naplnit jejich právo si hrát. Podobné nápisy můžete číst, pokud se budete procházet chodbami Swinton Primary School nedaleko skotského Glasgow. Jedná se o školu, která se rozhodla aktivně pracovat s právy dítěte ustanovenými v Úmluvě o právech dítěte (přijata OSN v roce 1989). Používají je jako výchozí bod, na kterém staví hodnoty a principy školy a také praktické nástroje, jako jsou školní pravidla. Podobných základních i středních škol existuje ve Velké Británii více než 1600 a jsou podporovány organizací UNICEF, která také uděluje ocenění nazvané „Rights Respecting Schools Award“. Tento článek si klade za cíl představit přínosy tohoto přístupu a konkrétní příklady z praxe zmíněné Swinton Primary School.

Jak to může fungovat v praxi?

Vycházejme z předpokladu, že dobře nastavená pravidla mohou být výborným nástrojem a pomocníkem ve výchově a vzdělávání. Je však zásadní, jakým způsobem pravidla vznikají, kdo je vytváří, jakým jazykem jsou formulována, jak (a zda vůbec) je jim rozuměno, zda je ti, kterých se týkají, berou za svá a zda mohou být změněna, pokud se ukážou jako nedostatečná. Porozumění svým vlastním právům, ohledávání jejich významu a možností naplňování následně umožňuje hlubší porozumění, uvědomování si a respektování práv druhých.

Ve Swinton Primary modelují respekt k právům dítěte ve vzájemných vztazích – a to jak mezi dětmi navzájem, tak i mezi dospělými a mezi dospělými a dětmi. Porozumění právům je základem pro společné stanovování a respektování školních pravidel. Práva dítěte se prolínají jednak s pravidly celé školy, tak jednotlivých tříd, které si vytváří svá vlastní. Ta však nejsou formulována jako pravidla, ale jako dohoda či úmluva. Jsou stanovována a formulována společně, v průběhu času jsou revidována, a pokud nefungují, mohou být obměněna. Některé části dohody mohou zmizet úplně, pokud už nejsou potřeba a mohou naopak vzniknout nové dle aktuální situace a potřeb skupiny. Ve Swinton Primary to probíhá tak, že si žáci sami volí, na kterou část Úmluvy o právech dítěte by se chtěli zaměřit a tu dále hlouběji prozkoumávají. Jednotlivé části dohody pak vždy vychází z konkrétních práv. Výsledek může vypadat tak, že se žáci zabývají např. Článkem 28 Úmluvy o právech dítěte, tedy právem na vzdělání. Z tohoto práva poté vychází formulace pravidla, respektive toho, co se žáci budou pokoušet dělat, jako např. poslouchat, dávat pozor, pomáhat ostatním. Každá část dohody je také doplněna tím, jak její naplňování podpoří učitel, v případě práva na vzdělání tedy např. připravovat zajímavé hodiny, dávat nám jasné instrukce, bude trpělivý, pomáhat nám, když nebudeme vědět jak dál…

Tímto se stává úmluva partnerskou, nejde o jednostranné pojmenování toho, co je vyžadováno od žáků, ale vzniká prostor pro jasné pojmenování role učitele, žáci si mohou sami stanovit, jakou podporu potřebují a v případě potřeby na úmluvu, stejně jako učitel, odkazovat.

Ale co když to někdo poruší?

Důležitou součástí nastavování (nejen) školních pravidel nebo dohod je také náš přístup k situacím, kdy jsou pravidla porušena. Většina z nás pravděpodobně vyrostla v systému nastaveném tak, že po porušení pravidel přichází trest. Tento systém je totiž výchozím předpokladem fungování našeho právního řádu – ten stojí na tom, že spravedlivý a odpovídající trest je nejlepším způsobem jak reagovat na nežádoucí chování. Tento text chce poukázat na možnosti, jak toto paradigma v prostředí školy měnit. Pokud se totiž děti budou ve škole učit, že jedinou možnou reakcí na porušení pravidel či špatné chování je trest, budou tímto způsobem žít.

Pro konkrétní příklady se vraťme zpět do Swinton Primary. Zde uplatňují tzv. restorativní přístup, který je výchozím rámcem pro budování vztahů ve školní komunitě, pro reagování na problematické chování a řešení konfliktů. Restorativní přístup nabízí zcela jiný pohled na to, jakým způsobem lze na problematické chování porušující pravidla reagovat. Základním východiskem je, že taková situace je akceptována a vnímána jako příležitost k dalšímu učení pro celou skupinu. Dochází k přesunu pozornosti od toho „co je špatně a kdo za to může“ k „co se stalo a co se z toho můžeme naučit“. Děti mají možnost porozumět důsledkům svého chování pro druhé, protože si o nich mohou promluvit. Může se zdát, že se jedná o drobný detail, ale tento proces je pro děti velmi silnou a posilující zkušeností. V praxi to může znamenat např. to, že skupina dojde k závěru, že pro další společné fungování potřebuje vytvořit nové pravidlo, o jehož dodržování se bude společně starat. Nebo je některé pravidlo přeformulováno, protože současné znění nebylo srozumitelné všem a jasnější formulace pomůže předejít podobným situacím v budoucnu.

Další důležitou otázkou je, kdo má zodpovědnost a rozhoduje o řešení situace. V tradičním prostředí je to většinou autorita (učitel), restorativní přístup volí cestu skupinového řešení, kdy skupina přebírá zodpovědnost a volí vhodný způsob řešení. Podíl žáků na řešení situací je tedy zásadní. Ve Swinton Primary se rozhodli tento přístup posílit tím, že vytvořili prostor pro tzv. vrstevnickou mediaci. Funguje to tak, že se žáci mohou dobrovolně přihlásit a po určitou dobu (zhruba jedno pololetí) fungovat jako školní mediátoři. Tomu samozřejmě předchází trénink, kdy si společně s učiteli zkouší jak v problematických situacích reagovat, na co a jakým způsobem se ptát. Mediátoři fungují vždy ve dvojici a plní svou roli hlavně při přestávkách, kdy si žáci např. hrají na hřišti. Mají jasné označení, ve Swinton Primary je to žlutá vesta, a ostatní žáci tak ví, na koho se v případě potřeby obrátit. Mediátoři zase jasně ví na koho se obrátit, pokud si s danou situací nevědí rady.

Přínosy pro komunitu, lokální i globální

Zakotvení práv dítěte do étosu školy má prokazatelné dopady, a to nejen v oblasti nastavování spolupráce a vzájemné komunikace. Mezi lety 2007 – 2010 byla mezi zapojenými britskými školami realizována hodnotící studie zpracovaná výzkumníky z Univerzity v Brightonu a Univerzity v Sussexu, jež popisuje např. zvýšení aktivního podílu žáků na rozhodování ve školní komunitě a jejich zapojení do řešení problémů. Studie zmiňuje také přínosy pro učitele a vedení školy, kterým zaměření na práva dítěte pomohla jasně identifikovat hodnotový základ školy. Významný efekt má porozumění právům při začleňování globální dimenze do výuky, kdy žákům znalost práv umožňuje jasně rozpoznat situace, kdy jsou porušována práva jiných lidí či komunit a to jak na lokální, tak i globální úrovni. Ve Swinton Primary se k právům vrací například při práci s Global Storylines – dlouhodobé práci s příběhovou linkou, kdy se žáci stávají členy fiktivní komunity, která řeší nějaký problém. Takovým problémem může být situace, kdy je na území komunity objeveno naleziště vzácné suroviny a hrozí, že se začne s těžbou. Žáci umí danou situaci vyhodnotit, aplikovat porozumění právům a pojmenovat, jaká práva obyvatel komunity mohou být v takové situaci porušována. Je asi zřejmé, že včleňování práv dítěte do hodnotového základu školy a každodenní výuky je dlouhodobý proces, který se neděje ze dne na den ani z roku na rok. Ale jak lze číst z výpovědí zapojených učitelů, dětí i rodičů, má na školní komunity jednoznačně pozitivní vliv. Jak zmiňuje jedna z ředitelek: „Po 16 letech v této škole mě nenapadá nic jiného, co by mělo tak zásadní dopad“.

Článek vyšel v časopise Moderní vyučování (květen/červen 2015) a byl inspirován návštěvou Swinton Primary School, jež měla autorka možnost navštívit v rámci mezinárodní Storyline konference v Glasgow.