H&M plní pouze upravené sliby

Společnost H&M se v roce 2013 zavázala k tomu, že do konce roku 2018 budou dělnice a dělníci v jejích dodavatelských továrnách pobírat důstojnou mzdu. Konkrétně se mělo jednat až o 850 000 zaměstnanců. Firma však tento slib do uvedeného termínu nesplnila a o pokrocích v této oblasti podává zavádějící informace. Zatímco H&M vkládá mnoho úsilí do komunikace s veřejností, dělnice a dělníci v zemích jejich produkce jsou stále daleko od toho, aby dostávali od svých zaměstnavatelů důstojné mzdy.

V roce 2013 prohlásili zástupci H&M, že vývoj výše mezd je v zemích produkce jejich textilních výrobků příliš pomalý, například kvůli laxnímu přístupu tamních vlád. Následně se rozhodli, že chtějí postup urychlit a sami podniknout akce pro zvýšení mezd dělnic a dělníků ve svých dodavatelských továrnách. Představili tedy „Strategii pro férovou a důstojnou mzdu“. Zároveň zveřejnili plán s názvem „Mapa k férové důstojné mzdě“, který měl do konce roku 2018 zajistit důstojnou mzdu pro oněch 850 000 dělnic a dělníků. A nejen to – v H&M se chtěli stát lídry, kteří ostatní značky působící v textilním průmyslu povedou směrem k trendu zajišťování důstojných pracovních podmínek. V roce 2019 pak výkonná manažerka pro udržitelnost v H&M Anna Geda v interview uvedla, že cílů udržitelnosti nejen dosáhli, ale že  je dokonce předčili. To však lze velmi těžko ověřit, vzhledem k tomu, že Mapu k férové důstojné mzdě, publikovanou v roce 2013, firma ze svých stránek odstranila a dostupný není žádný původní dokument. Na stránkách H&M lze nalézt pouze Strategii pro férovou a důstojnou mzdu revidovanou v roce 2017. Na tato fakta mimo jiné upozorňovala kampaň TurnAroundHM organizace Clean Clothes Campaign a poukazovala na to, že některé původní závazky textilního řetězce nelze dohledat. 

Co se týče výše mzdy, v Reportu udržitelnosti z roku 2013 H&M představilo „Metodu pro férovou mzdu“ (Fair Wage Method) jako důležitou součást jejich práce směrem k důstojné mzdě. V reportu za rok 2018 potom říká, že 500 z jejích dodavatelských továren (které reprezentují 67 % objemu produkce H&M) do svého plánu zahrnulo vylepšený „Systém řízení mezd“ (Wage management system). Většina dělníků však stále dostává tzv. poverty wage – částku, která ve skutečnosti nic nemění na tom, že žijí v chudobě, bez nároku na důstojnou mzdu.

Mezi úspěchy řadí v H&M například i to, že v 73 % dodavatelských továren funguje demokraticky zvolený orgán zastupující dělníky (původní cíl, který si v H&M stanovili, byl 50 % a byl tedy překonán, k čemuž se výkonná manažerka pro udržitelnost odkazuje). Tato informace je však poněkud zavádějící. Například v Bangladéši, kde sídlí většina dodavatelských továren, mají tyto „demokratické orgány“ zakázáno vyjednávat o mzdách. Těžko se tedy radovat z jejich počtu v kontextu naplnění cíle důstojné mzdy, když přesně k tomu neslouží. Ve skutečnosti jsou tyto orgány celkově mnohem méně účinné, než klasické odbory a často je jejich členem i někdo z managementu továrny, případně má na jejich fungování management jiný vliv. Popsaná praxe je obecně známá a je kritizována i Mezinárodní organizací práce (International Labour Organization) a mezinárodními odborovými organizacemi. Například Human Rights Watch také poukazuje na to, že tyto orgány byly vymyšleny právě proto, aby nahradily účinnější odbory. Samotný fakt, že do nich zaměstnanci mohou zvolit své zástupce, tedy není dostatečným argumentem pro obhajobu jejich fungování. V Bangladéši, Turecku či Kambodži se navíc alarmujícím tempem zvyšují represe vůči odborovým lídrům. Pokud tedy managementu H&M skutečně jde o zvyšování mezd v jejich dodavatelských továrnách, měl by se zaměřovat hlavně na podporu klasických a efektivně fungujících odborů, jakožto prostředku pro zmocňování dělnic a dělníků k boji za svá práva, bez zásahu kohokoliv z vedení. 

Pokud se navíc podíváme na situaci z hlediska mezinárodního práva, zjistíme, že i v jeho rámci je počínání H&M problematické. Obecné principy OSN pro byznys a lidská práva (UN Guiding principles for Business and Human rights) totiž říkají, že: „Povinnost respektovat lidská práva je celosvětový standard očekávaného vývoje pro všechny podnikatelské subjekty, ať už operují kdekoliv. Tato povinnost existuje nezávisle na schopnostech států a/nebo jejich ochotě naplnit své vlastní závazky v oblasti lidských práv a jsou nadřazeny tomu, zda je jednání podniků v souladu s národním právem a národními regulacemi chránícími lidská práva“.

Otázka odpovědnosti byznysu vůči ochraně lidských práv v dodavatelských řetězcích je obecně velmi palčivá. V současné době existuje na úrovni OSN iniciativa s mandátem vytvořit dokument, který by firmy k odpovědnosti za podnikatelské aktivity v dodavatelských řetězcích právně zavazoval (tzv. UN Binding Treaty on Business and Human Rights). V současnosti totiž nelze ochranu lidských práv v dodavatelských řetězcích na velkých firmách právně vymáhat.

Z uvedeného vyplývá, že společnost H&M, navzdory tomu, co prezentuje v reportech či jinde, nesplnila své sliby vůči dělníkům. Na základě vlastních interních i mezinárodních dokumentů by měla podniknout konkrétní, účinné kroky k tomu, aby dělnice a dělníci skutečně viděli na svých výplatních páskách důstojnou částku a stát se tak v této oblasti lídrem a příkladem pro ostatní značky.