Kampaň za důstojnou mzdu

Právo na důstojnou mzdu je základním lidským právem uznaným OSN.

Důstojná mzda je taková, která umožňuje pracujícím zajistit sobě a svým rodinám základní potřeby – to zahrnuje jídlo, bydlení, vzdělání a zdravotní péči, stejně jako „něco málo stranou“ pro neočekávané výdaje. Taková mzda by se měla vydělávat za standardní pracovní týden (ne delší než 48 hodin), a to před započítáním bonusů, příspěvků nebo přesčasů, a po zdanění.

V zemích a regionech, kde se naše oblečení vyrábí, již dokázaly odbory, organizace za práva pracujících a akademici vyvinout kvalitní metodiky pro výpočet důstojné mzdy.

Více než 170 zemí má zavedenou tzv. minimální mzdu, ale jen zřídkakdy to znamená jistotu, že s ní pracující dokáží pokrýt hlavní potřeby sebe a své rodiny.

Výše minimální mzdy je zpravidla výsledkem jednání mezi vládou, průmyslem a (někdy i) odbory. Podporujeme směrnici Evropské unie o přiměřené minimální mzdě, která stanoví pro každý členský stát zákonnou minimální mzdu, jež pracujícím zajistí důstojnou životní úroveň. Uvědomujeme si však, že v řadě zemí, kde se vyrábí naše oblečení, je taková mzda často absolutně nedostačující.

Referenční hodnoty důstojné mzdy se při výpočtu opírají o mezinárodní standardy a místní údaje o nákladech. Výsledné číslo ukazuje náklady na sice základní, ale důstojný život.

Výzkumy ukazují, že mezi klíčové složky adekvátní důstojné mzdy patří čtyři následující položky:

• Potraviny dle mezinárodních standardů pro slušné jídlo a místní údaje o nákladech na jídlo
• Bydlení dle mezinárodních standardů slušného bydlení a místních údajů o nákladech na bydlení
• Další základní potřeby, jako je doprava a zdravotní péče
• Drobná rezerva pro nepředvídané události, jako je nemoc nebo nehoda

Spolu s tím, jak rostou ceny bydlení, jídla, oblečení, vzdělání a dopravy, přestává minimální mzda jednoduše dostačovat. Zdaleka ne všechny země, kde se oblečení vyrábí, navíc mají minimální mzdu zavedenou. Velké značky přitom mají evidentní vliv na proces stanovování mezd – a nesou tedy i přímou zodpovědnost za současný stav.

V současnosti se vlády mnoha výrobních zemí a organizace zaměstnavatelů obávají, že pokud zvýší minimální mzdu, přesunou velké značky své objednávky jinam. Proto potřebujeme legislativu o důstojné mzdě!

Naprostá většina pracovníků a pracovnic v oděvním a textilním průmyslu po celém světě vydělává velmi nízké mzdy a mnozí jsou obětí života v „pracující chudobě“.

Jsou tu země, ve kterých není zavedená minimální mzda – a v zemích, kde ano, často pracujícím neumožňuje uspokojovat ani základní potřeby. I tady tak většina pracujících nakonec vydělá méně, než je zákonné minimum.

Bez životního minima mohou být pracující:

• nuceni pracovat nadměrné přesčasy, nebo brát více zaměstnání,
• nuceni odhlásit své děti ze školy a poslat je do práce,
• neschopní zaplatit jídlo, zdraví, bydlení a vzdělání,
• neschopní odolat obyčejným krizím, jako je zhoršený zdravotní stav nebo běžné neočekávané události,
• nuceni si půjčovat a brát úvěry na nákup základního zboží, což je stahuje do dluhových spirál.

Mzdové náklady tvoří jen nepatrný zlomek nákladů na naše oblečení. Zpráva Oxfamu ve skutečnosti zjistila, že pokud by značky vyplácely oděvním pracovníkům a pracovnicím důstojnou mzdu v celém dodavatelském řetězci, zvýšilo by to výslednou cenu na jeden kus oblečení o pouhé 1 %.

Velké značky se často pyšní masivními zisky, jejich majitelé jsou zpravidla miliardáři. Absorbovat růst nákladů a platit oděvním dělníkům a dělnicím důstojnou mzdu by mělo být odpovědností těchto značek, ne spotřebitelů. Naše legislativa je součástí vize radikálně odlišného obchodního modelu pro módní průmysl, kde budou značky umenšovat své dopady na životní prostředí, snižovat množství vyrobených oděvů a zajišťovat, aby se s lidmi, kteří vyrábí naše oděvy, zacházelo spravedlivě a byla jim vyplácena důstojná mzda.

Evropská unie je největším jednotným trhem na světě, přesto pouze jedna ze tří společností v EU identifikuje lidskoprávní rizika a přijímá potřebná opatření, přičemž ještě méně z nich se zaměřuje také na důstojné mzdy.

Dobrovolné mechanismy zjevně nestačí. V posledních letech vzniklo v oblasti důstojných mezd už mnoho dobrovolných iniciativ, ke kterým se mohou velké značky hlásit a přijímat závazky – propast mezi tím, co pracující reálně vydělávají, a tím, co by vydělávat měli, se přesto zvětšila.

Potřebujeme legislativu, která bude po firmách vyžadovat, aby věnovaly náležitou pozornost důstojným mzdám, a která bude vymáhat zodpovědnost a potřebná opatření od všech firem, nejen od těch, které jsou citlivé na svou pověst nebo se profilují jako hodnotově založené. Tato legislativa by zajistila, že všechny podniky přijmou opatření v oblasti důstojných mezd a zajistí rovné podmínky v celém odvětví. Náš návrh se nevztahuje jen na země EU, ale na všechny společnosti, které v EU prodávají své výrobky – bez ohledu na to, kde se vyrábějí.

Pokud by pracující napříč globálními dodavatelskými řetězci vydělávali důstojnou mzdu, vytáhlo by to celé rodiny (a potažmo celé komunity!) z chudoby a přispělo by to k zásadnímu hospodářskému a sociálnímu rozvoji v souladu s cíli udržitelného rozvoje OSN (tzv. SDGs).

Více než 69 miliard euro za oblečení dovezené v roce 2020 činí z EU největšího oděvního a textilního dovozce na světě. Jakožto největší jednotný trh na světě nese EU zodpovědnost za to, aby zajistila, že oděvy, které prodává, jsou vyrobené v bezpečných podmínkách a že lidé, kteří je vyrábějí, jsou férově zaplacení.

Pokud globální oděvní dodavatelské řetězce umí překračovat hranice, potřebujeme legislativu, která s nimi udrží krok. Potřebujeme jasné, nadnárodní právní předpisy na úrovni EU spíše než současnou zmatenou mozaiku 28 členských států – jen tak zajistíme větší právní jistotu, soudržnost a konzistenci.

Tento požadavek náležité péče by zajistil, že všechny podniky přijmou opatření v oblasti důstojných mezd a zajistí rovné podmínky v celém módním průmyslu. Náš návrh se nevztahuje pouze na země EU, ale vůbec na všechny společnosti, které prodávají své výrobky v EU, bez ohledu na to, kde byly vyrobeny.

Značky mohou outsourcovat svou výrobu, ale nemohou outsourcovat svou odpovědnost za dodržování lidských práv ve svých dodavatelských řetězcích. Lidé, kteří vyrábí naše oblečení, jsou často vězni vlastní chudoby, zatímco módní společnosti z jejich tvrdé práce profitují. Je to nespravedlivý a vykořisťovatelský systém. Lidé, kteří vyrábí naše oblečení, si zaslouží víc.

Značky často svalují vinu za nízké mzdy na dodavatele. Aby však značky maximalizovaly zisk, samy stlačily cenu produkce tak nízko, že si dodavatelé nemohou dovolit důstojné mzdy vyplácet. Značky stlačují ceny výběrem dodavatelů, kteří se zavazují k nejrychlejšímu obratu a nejnižší ceně, čímž vyvíjejí tlak na pracovní podmínky. Značky by měly svým dodavatelům platit aspoň tolik, aby mohli u nich pracující dosáhli na důstojnou mzdu. A měly by se samy postarat o to, aby tito pracující u dodavatelů důstojnou mzdu skutečně dostávali.

Značky vyrábějí a prodávají více oblečení než kdykoli předtím a dosahují přitom obrovských zisků. I během pandemie zůstala většina značek vysoce zisková, zatímco lidé, kteří jejich oblečení vyráběli, zůstávají pracující chudobou. To je důvod, proč naléhavě potřebujeme legislativu, která by řešila důstojnou mzdu na odvětvové úrovni a dosáhla rovných podmínek pro všechny firmy.

Většina značek nevlastní továrny, v nichž se jejich oblečení vyrábí – aby snížily náklady, outsourcují výrobu na dodavatele. Drtivou většinu lidí, kteří vyrábí naše oblečení, zaměstnávají dodavatelé, ne samotné značky.

To znamená, že pracující v jedné továrně běžně vyrábí oblečení pro několik značek současně. A tak už dnes víme, že ojedinělé snahy jednotlivých značek nezaručí, aby v takové továrně dosáhli na důstojnou mzdu všichni pracovníci a pracovnice. Proto potřebujeme legislativu pro celou EU, která teprve zajistí, že opatření směrem k důstojným mzdám přijmou všechny značky.

Převážnou většinu pracujících v oděvnictví tvoří ženy – a to přibližně 80 %!

Většina žen pracujících v oděvnictví vykonává kromě dlouhých odpracovaných hodin v továrně rovněž neplacenou práci ve svých domovech – vaří, pečují. V důsledku toho jsou tyto ženy chudé nejen penězi, ale časem. Dosáhnout na důstojnou mzdu pro tyto ženy znamená, že se najednou mohou postarat o sebe i rodinu, aniž by musely vydělávat na základní potřeby nadměrnými přesčasy. To jim poskytuje více času, ve kterém se mohou po práci zapojit do společenského, kulturního a politického života.

Mzdy v oděvním průmyslu jsou silně genderovým problémem. Výzkumy ukazují nízké mzdy jako hlavní příčinu genderově podmíněného násilí. Právě ženy tak z legislativy o důstojné mzdě získají nejvíc.

Ženy, migranti a lidé pracující v domácnosti patří mezi nejméně placené a nejzranitelnější skupiny v oděvnických dodavatelských řetězcích. Není to náhoda, ale důsledek vykořisťovatelského průmyslu, který profituje z nedostatečně zaplacených rizikových skupin

Miliony pracujících v oděvních dodavatelských řetězcích pracují neformálně a mnohdy z domova. Tito lidé nejsou placení za odpracované hodiny, ale za odevzdaný kus. Tento způsob odměňování vytváří jedny z nejhorších vykořisťovatelských podmínek v celém oděvním průmyslu – a šance na důstojnou mzdu se těmto lidem tím spíše rozplývá.

Důstojná mzda odstraňuje tuto existenční potřebu pracujících (a zejména žen, migrantů a lidí pracujících v domácnosti) brát enormní přesčasy jen proto, aby utáhli základní potřeby. Právě proto náš návrh nabízí přístup k důstojné mzdě, která se vztahuje také k nejrůznějším rizikovým skupinám.

Současný mainstreamový módní obchodní model vedl k nárůstu výroby oděvů o 2,7 % ročně, což vyvolalo obrovský tlak na dodavatele i pracující. Současný model od nich očekává, že vyrobí více oblečení, za kratší dobu a za extrémně nízké ceny.

Tento model v zásadě spoléhá na to, že zákazníci kupují příliš mnoho oblečení a zacházejí s ním jako s jednorázovým. Každý kus oblečení má dopad na životní prostředí – počínaje pěstováním vláken přes výrobu samotného oděvu až po jeho likvidaci. Čím více oblečení vyrobíme, tím větší bude náš dopad na planetu. Současná úroveň výroby oblečení je pro planetu jednoduše neudržitelná. Potřebujeme vyrábět méně oblečení – jak pro blaho planety, tak pro blaho těch, kdo je vyrábějí.

Platit pracujícím důstojnou mzdu je účinný způsob, jak zpomalit výrobu oděvů a snížit tak negativní dopady módního průmyslu na životní prostředí. Vyplácením důstojných mezd by oděvní firmy konečně převzaly odpovědnost za skutečnou cenu práce. Znamenalo by to také, že by pracující byli schopni vydělat dost na to, aby uživili sebe a své rodiny ve standardním pracovním týdnu (tedy maximálně 48 hodin) a nemuseli se utápět v extrémních přesčasech, jen aby tak tak vyšli od výplaty k výplatě, jak tomu často bývá.

Pokud ani samy značky netuší, kde se jejich oblečení vyrábí, těžko můžou zaručit, že jsou pracovníci a pracovnice férově zaplacení.

Vyplácení důstojných mezd pracujícím v oděvním průmyslu začíná u transparentnosti: oděvní značky musí začít s mapováním svých dodavatelských řetězců. To znamená vědět, kde a v jakých podmínkách se jejich oblečení vyrábí a jak jsou za svou práci placení lidé, kteří ho vyrábí. Zpřístupnit tyto informace je stěžejní, neboť to teprve otevírá dveře kontrole a zodpovědnosti. Překonávání bariér k důstojným mzdám se zkrátka bez větší transparentnosti neobejde.

Módní průmysl je charakteristický nízkými odměnami, extrémními přesčasy a špatnými pracovními podmínkami pro ty, kteří naše oblečení vyrábí. Pandemie tyto problémy ještě prohloubila naložila ještě větší břemeno na dodavatele a pracující.

Vinou rušení objednávek, neplacení a dalších vykořisťovatelských praktik během pandemie COVID-19 miliony pracovníků a pracovnic napříč oděvními dodavatelskými řetězci nedostaly svou mzdu za již vykonanou práci. Pokud značky neplatí svým dodavatelům dle dohody, anebo požadují zpětné slevy, nemají dodavatelé, jak zaplatit svým zaměstnancům. Dodavatelé po celém světě byli vinou těchto praktik vytlačeni z podnikání a miliony pracujících přišly o práci, což zpravidla znamená pád do extrémní chudoby.

Globální módní značky se mezitím rychle zotavily z počátečního otřesu způsobeného pandemií a opět vykazují zisky – a v některých případech dokonce bezprecedentní.

Udržitelná obnova musí zahrnovat legislativní rámec pro důstojnou mzdu, která zajistí, že lidé, kteří vyrábějí naše oblečení, budou za svou práci spravedlivě odměňováni. Musíme odstranit samotné struktury, které dosud umožňovaly tak otřesné zacházení s pracujícími, a nahradit tyto struktury mechanismy kolektivního vyjednávání a robustními sítěmi sociální ochrany. Nesmíme velkým značkám dovolit, aby ještě někdy vykořisťovaly svoje pracovnice a pracovníky tak, jako v průběhu pandemie. Nová legislativa je pro úspěch rozhodující.

Kolektivní vyjednávání je mechanismus, který umožňuje pracujícím vyjednávat se svými zaměstnavateli o svých odměnách a pracovních podmínkách. Děje se tak prostřednictvím volených zástupců či zástupkyň z řad pracujících, případně odborů.

Kolektivní vyjednávání je klíčem k dosažení důstojných mezd v oděvním průmyslu, protože pracující mohou s cílovou částkou ve vyjednávání operovat. Právě sami pracující jsou tím nejlepším, kdo by se měl stavět za takové mzdy, které jim pokryjí jejich potřeby.

Naše evropská občanská iniciativa vyztužuje snahy o kolektivní vyjednávání. Právní předpisy zahrnující náležitou péči nutí značky jednat směrem k důstojné mzdě, což umožňuje odborům využívat v jejich snaze vyjednávat o férových mzdách důvěryhodné cíle. Posilují tak postavení odborů při kolektivním vyjednávání, což je předpoklad úspěšné cesty k spravedlivějším mzdám.

Velké značky za sebou mají neblahou historii podkopávání snah o kolektivní vyjednávání. Tyto značky tlačily dodavatele k tomu, aby vyráběli více za kratší čas a méně peněz. Pokud naše iniciativa projde, zajistí, aby značky zahrnovaly důstojnou mzdu při cenovém vyjednávání s dodavateli. A to pomůže pracujícím k dosažení jejich požadavků.

Naše iniciativa přichází v čase po pandemii, v níž oděvní a textilní pracovníci a pracovnice zažívali výpadky, okrádání, a dokonce i úplné nevyplácení svých mezd. Málokterá historická událost tak zřetelně nasvítila nejistotu, která panuje v tomto odvětví, a ukazuje, jak naléhavě potřebujeme konkrétní opatření.

Aby mohla naše iniciativa uspět, potřebuje silné základy postavené na datech a důkazech. Oděvní sektor „naštěstí“ poskytuje celou řadu neoddiskutovatelných důkazů, které ukazují, proč je důstojná mzda tak moc potřeba.

Co se týká vývoje v oblasti účinných politik, navrhovaná směrnice o udržitelnosti a náležité péči korporací (Corporate Sustainable Due Diligence Directive) na úrovni EU, stejně jako velká většina „due diligence“ povinností navrhovaných v jednotlivých členských státech zkrátka nerozlišují mezi odvětvími. Přiznávají ale, že móda je vysoce rizikové odvětví, jemuž je nutné věnovat mimořádnou pozornost. A zde se otevírá prostor pro specifičtěji zacílenou legislativu, podle podobného principu, na kterém operují specifické zákony EU týkající se dřeva a konfliktních minerálů.

Jsme připravení podpořit i další opatření na podporu důstojných mezd pro pracující mimo oděvní sektor. A pevně doufáme, že pokud naše kampaň uspěje, inspiruje paralelní kampaně v dalších odvětvích.

Naše iniciativa je navržená tak, aby doplňovala nadcházející balíček udržitelného řízení korporací, a to včetně legislativy o náležité péče v oblasti lidských práv. Navrhovaná směrnice o Corporate Sustainable Due Diligence představuje závaznou meziodvětvovou legislativu v oblasti lidských práv a životního prostředí platnou pro celou EU. Má jistě široký záběr působnosti pro všechna odvětví, ale zároveň otevírá cestu pro podrobnější směrnice. A právě sem vstupuje naše iniciativa.

Naše iniciativa byla navržena plně v souladu s fungujícími politickými nástroji, jaké jsou Hlavní zásady OSN v oblasti lidských práv nebo Směrnice OECD pro nadnárodní společnosti. Tyto nástroje poskytují základní rámec jednání, ale jsou limitovány principem dobrovolnosti, který postačuje jen v případě firem nejvyšší úrovně. V řadě členských států se objevují iniciativy pro národní úroveň, ty se však pohybují ve velmi omezeném rozsahu. Naše evropská iniciativa navrhuje doplnit a posílit hned několik těchto stávajících nástrojů.

Evropská občanská iniciativa je důležitý nástroj participativní demokracie v Evropské unii, který umožňuje občanům přímo požadovat nové zákony.

Nejde o obyčejnou petici, ale o oficiální iniciativu – to znamená, že tvůj podpis musí být úředně ověřen dle konkrétního zákona v tvojí zemi.

ECI je otevřená všem občanům EU, třebaže zrovna žijí mimo EU (speciální pravidla přitom platí pro Německo). Pokud nejsi občanem EU, nemáš podle platného zákona EU bohužel právo iniciativu podepsat.

Evropská komise v sekci „často kladené otázky“ občanům EU žijícím mimo EU říká doslova „zvolte zemi EU, jíž jste občanem. Váš podpis bude započítán v této zemi.“ Jakmile si zvolíš zemi své národnosti, náš formulář ti umožní zadat svou adresu bydliště, ať už je kdekoli na světě.

A konečně, musíš mít věk právoplatného voliče či voličky v evropských volbách, tedy 18.

Pokud nejsi občanem EU, ani v EU nežiješ, věz, že i tak můžeš naši kampaň podpořit! Třeba sdílením našeho obsahu na sociálních sítích, anebo tím, že budeš o našich cílech mluvit se svou rodinou, přáteli, kolegy a kolegyněmi. Na tomhle odkazu můžeš o nás rovnou tweetovat. Tady si zase můžeš stáhnout naše kampaňové materiály.

Pro účely této iniciativy musí být tvůj podpis úředně ověřen dle platných pravidel v zemi, kde jsi občanem. Není v naší moci kontrolovat si regulérnost vlastními silami, neboť iniciativa podléhá regulaci EU 2019/788 o ECI.

Po všech občanech EU tedy iniciativa vyžaduje: národnost, křestní jméno v plném znění a příjmení, a v závislosti na zemi buďto:

• Adresu v plném znění a datum narození (platí pro Dánsko, Finsko, Francii, Německo, Řecko, Irsko, Lucembursko, Nizozemsko a Slovensko)

Anebo

• Číslo osobní identifikace (PIN) a typ čísla/dokumentu (platí pro Rakousko, Belgii, Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Českou republiku, Estonsko, Maďarsko, Itálii, Lotyšsko, Maltu, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovinsko, Španělsko a Švédsko).
  Více informací je k dispozici na oficiální stránce požadavků kladených na údaje Evropské komise zde.

Pokud se nám podaří dosáhnout našeho cíle 1 milionu podpisů, musí se s námi sejít zástupci a zástupkyně Evropské komise, zareagovat na naši úspěšnou evropskou občanskou iniciativu oficiální komunikací a může vyzvat k debatě na půdě Evropského parlamentu.

Ani úspěšná ECI kampaň nezavazuje Evropskou komisi, aby ji následovala legislativními kroky. Síla těchto kampaní však představuje klíčové momentum, které zpravidla časem skutečně uspěje. Povzbuzení nám dodávají případy, kdy sice úspěšná podpisová kampaň nevyústila v legislativu, ovšem Evropská komise na jejím základě podnikla mnohé zásadní kroky.

Například v případě evropské občanské iniciativy Right2Water, vůbec první úspěšné ECI, která se uskutečnila v roce 2013, se Komise zavázala začlenit do srdce svých politik v otázce přístupu k bezpečné pitné vodě a hygieně lidskoprávní rozměr a navrhla (a posléze zavedla) soubor opatření regulujících kvality vody. Ač ne na úrovni, v jakou kampaň doufala, to v konečném důsledku vyústilo v revizi směrnice EU o pitné vodě.

To naznačuje jediné: třebaže kampaň nemusí být zpočátku úspěšná, co se týče hlavního cíle, její celkový potenciál zásadně posunout pozornost veřejnosti i EU na komerční praktiky velkých značek a ke konkrétním regulacím spíš než dobrovolným závazkům, je zásadní a má trvalý dopad. Schopnost evropské občanské iniciativy zvyšovat povědomí a podněcovat debatu na úrovni EU jednoduše není radno podceňovat.

Kromě toho, že staví na úspěchu a strategiích předchozích kampaní, tato iniciativa se opírá rovněž o zkušenosti ASN Bank (a mnoha dalších dobrovolných iniciativ) nejen z hlediska toho, jak podpořit dobrovolné posuny směrem k podpoře důstojných mezd v oděvním dodavatelském řetězci, ale i z hlediska potíží, které s sebou tato snaha obvykle přináší. Naše iniciativa je navržená tak, aby šla nad rámec dosavadních snah – proto chce mobilizovat veřejnou podporu nejen pro dobrovolné závazky, ale především pro skutečnou regulaci.