Desatero důstojné a smysluplné práce

Práce je pro většinu z nás každodenní součástí našich životů. Na otázku “kdo jsi” nebo “co děláš” často odpovídáme podle toho, z čeho získáváme na trhu práce prostředky pro obživu. Nahlížení na pojem práce přitom v historii procházelo radikálními změnami, které vždy po chvíli společnost zvnitřnila, vzala za své. Dnes je práce vysokou ctností a zároveň ji řada lidí nemá ráda a stěžuje si na ni bez ustání. Život bez ní si však drtivá většina z nás neumí představit a hrozba nezaměstnanosti, třeba pro nástup automatizace a robotizace, v nás vyvolává strach. Přitom ti nejzámožnější pro růst svého bohatství pracovat nepotřebují, získávají jej z již nabytého kapitálu. A automatizace a robotizace byly v minulosti toužebně vyhlíženy jako osvobození od dřiny a pro snížení pracovní doby na pár hodin týdně. Náš přístup k práci je zkrátka výsostně podmíněn právě převládajícím ekonomickým světonázorem, či ideologií, chcete-li.

Považujeme za nezbytné znovu přistoupit k tomu, co škatulkujeme pod pojem práce, a říct si, zda nám skutečně poskytuje očekávané dosahování kvalitního života. Věříme totiž, že nikdo z nás nechce pracovat! Chceme tvořit, vyrábět, sklízet, přemýšlet, vzdělávat, pomáhat, ale nechceme pracovat jen abychom pracovali. Práce pro práci je naším nepřítelem. Práce se stala náboženskou mantrou a proto si vypůjčujeme biblické desatero, abychom vymezili smysluplnou a důstojnou práci, která by měla být základem pro náš přístup k jejímu hodnocení a změně.

1. Umožňuje člověku kvalitní život – a nepřekáží jeho radostnému prožívání.

Stejně jako naši předkové, i my ještě strávíme drtivou většinu našich životů prací. Mělo by být naší prioritou, aby tento nedocenitelný čas naší biologické existence byl, pokud možno, časem produktivnosti, smysluplnosti, rozvoje a růstu, a ne časem tlaku, vyhoření, deprese nebo kompletní fyzické a mentální devastace. Radost, kterou najdeme dosud pouze v harmonogramech CSR aktivit osvícenějších korporací, by se měla stát integrální součástí každé práce – stejně jako by nás její absence u pracujících měla znepokojovat a motivovat k hledání řešení.

Pracujeme, abychom žili – a lépe!

2. Přináší užitek a je ohleduplná ke společnosti a přírodě.

Za obecnou formulací „užitku“ se jistě může schovávat leccos. Představme si zkrátka intuitivní situaci, kdy po času stráveném prací máme vnitřní pocit, že jsme vykonali něco „užitečného“ nejen pro svůj napjatý rozpočet, nejen pro zisky firmy a renomé značky, ale hlavně pro společnost nebo přírodu. Naše morální a hodnotové systémy se opírají o sdílené přesvědčení, že základem fungování jedince i společnosti je ohleduplnost. Bezohlednost v jednání jsme schopní identifikovat a kritizovat. A právě takto by měla být posuzována i práce, kterou vykonáváme.

Práce, která obstojí, je smysluplná a zasluhuje uznání. Zbylá ať se ztratí!

3. Je jí přiměřené množství a je náležitě ohodnocena.

Pokud se přepracováváme, je to špatně jak v případě, že nás do toho tlačí bezprostřední ekonomické strádání, tak v případě, že tak činíme „dobrovolně“. Každý z případů jistě vyžaduje jiný typ řešení, to ale nic nemění na tom, že jde o něco nežádoucího a v principu neudržitelného, co se podepisuje jak na našem zdraví, tak na našich blízkých vazbách a nejbližším okolí a v důsledku i na společnosti jako celku.

Považujeme za vhodné, aby z lidské práce měli všichni zúčastnění odpovídající prospěch.

4. Je (nejen ekonomicky) demokratická a participativní.

Principy demokracie a participativnosti jsou zásadní zejména pro iniciativy zdola. Pokud se ale máme bavit o vizích pro svět práce, neměli bychom se bát tyto principy zahrnovat pro fenomén práce jako takový. Nemusí přitom hned jít o podniky vlastněné zaměstnanci a rovnou dělbu zisků. Pro začátek by stálo za to otevřít v debatě o jakémkoli typu práce otázku, jak jsou v ní obsažené demokratické a participativní principy, a kde je třeba potenciál tyto principy prohloubit. Demokratické rozhodování totiž mimo jiné umožňuje revidovat činnosti zbytečné, otravné a nudné, jestliže dostanou hlas i ti, kteří je musí vykonávat.

Bez utopií bychom nevěděli, kudy věci zlepšovat. Nebojme se jich a nestyďme se za idealismus!

5. Je vykonávána v prostředí spolupráce, bezpečí a důvěry.

Prostředí, ve kterém svou práci vykonáváme, stejně jako kolektiv, s nímž ji tvoříme, jsou klíčové elementy udržitelné a důstojné práce. Hodnoty spolupráce, bezpečí a důvěry, jsme vybrali proto, že odrážejí takové prostředí, které teprve umožňuje člověku prosperovat na komplexní úrovni – lidské, mentální, vztahové i produktivní.

6. Poskytuje jistotu a stabilitu.

Musíme se ptát, zda nám naše práce přináší životní jistotu, protože bez ní jsme jen pírky ve vzdušném poryvu – a to je recept na všechny hlavní civilizační choroby dneška, od deprese po vyhoření. Stejně tak se musíme ptát, jestli nám naše práce přináší stabilitu – tedy jestli díky ní náš život (i mimopracovní) získává řád, v němž je teprve možné racionálně uvažovat, plánovat, pečovat o staré a otevírat se novému. Pokud v důsledcích naší práce tyto hodnoty chybí, je na místě se ptát, kdo profituje z toho, že nás nechává pracovat v takových podmínkách. Protože my a naše okolí to rozhodně nejsme. A je třeba to změnit.

Prekérní práce jistotu a stabilitu vytěsňují.

7. Naplňuje niterné potřeby člověka a rozvíjí ho.

Obecná, až poetická formulace něčeho, co se samozřejmě těžko konkrétně definuje. V debatě o budoucnosti práce je ale dost prostoru nejen pro data a grafy, ale také pro obšírnější, „big picture“ perspektivy. Má-li práce zůstat jednou z hlavních součástí našeho života, máme povinnost chtít po ní, aby byla kompatibilní s našimi nejhlubšími potřebami, na jejichž naplnění stojí zdravý mentální i fyzický růst člověka. Protože pokud tuhle podmínku od práce odstřihneme, nepomůže nám ani pravidelná terapie, ani večerní jóga.

8. Je dobrovolná a vychází z vnitřní motivace.

Princip dobrovolnosti neodkazuje nutně k otroctví, ale především k moderním formám uvázanosti. V konkrétním slova smyslu lze tento bod chápat jako nepřímou kritiku námezdního, stejně jako prekarizovaného způsobu práce. Je naše práce dobrovolná, pokud na ní závisí naše přežití? Nemělo by smysl si přiznat, že nikoli, a otevírat například debatu o nějaké podobě nepodmíněného základního příjmu? K jaké práci by nás vedla naše vnitřní motivace, pokud by základní životní potřeby zajišťoval jiný zdroj? Takové otázky jsou už dnes nedílnou součástí veřejných debat o budoucnosti práce. A znovu si připomeňme, že bez vizí, které byly jednou označovány za utopie, bychom dnes neměli nic z výdobytků, kterými pozvedáme svoje životy nad standardy předešlých generací.

Příležitost práci odmítnout či změnit je součástí lidské důstojnosti.

9. Přináší uznání.

Důstojná práce by nám měla přinášet uznání našeho okolí. To v nejobecnějším slova smyslu znamenám že účelnost, relevantnosti a smysluplnost naší práce by měla takto reflektovat i ta část společnosti, na kterou naše práce dopadá. Právě z takového uznání totiž teprve lze čerpat pocit smyslu z práce, kterou vykonáváme, nikoliv ze zástupných faktorů, jakými dnes může být zejména výše finanční ohodnocení.

10. Je tvůrčí a obohacuje kulturu.

Poslední bod desatera odkazuje k faktorům, které velká část současných podob práce postrádá. ‘Být tvůrčí’ je třeba brát v obecném smyslu, jako protiklad k monotónnosti. Monotónní práce nemusí být společensky zbytečná, ale trpí jí lidé, kteří ji musí dlouhodobě vykonávat. Tvůrčí aspekt tedy směřuje zejména k individuálnímu prožívání této práce. Obohacovat kulturu pak může práce různými způsoby. Opět si můžeme takový nárok představit v protikladu s typem práce, která svoje bezprostřední okolí a komunitu devastuje. Obohacující práce naproti tomu okolí a komunitu pozvedá, minimálně v tom smyslu, že svůj provoz vždy klade do kontextu prostředí a komunity, s níž je sdílí.

Člověk proto nesmí být odtržen od vlastních výsledků a kontaktu s důsledky.

Člověk předchází práci.