Koláče bez práce? Rozhovor s Nickem Srnickem

Kanadský teoretik post-práce Nick Srnicek diskutoval na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na post-práci, platformy a ekonomiky péče se ho v rámci Inspiračního fóra ptal náš člen, publicista Petr Bittner.

Inspirační fórum letošního jihlavského festivalu dokumentárních filmů přivítalo (alespoň přes obrazovku) mj. i globálně známého kanadského teoretika s českými kořeny Nicka Srniceka. Nick Srnicek je politický filozof a ekonom, teoretik kapitalismu a technologií, jako akademik v současnosti působí na katedře humanitních a digitálních studií na londýnské Kings College. A také jeden z globálně nejznámějších proponentů teorie post-práce. Bezmála dvouhodinovou debatou s ním provázel přímo v přeplněném sále Horáckého divadla náš člen, publicista a Srnickův překladatel Petr Bittner.

Srnicek je autorem dvou světových bestsellerů: drobná, ale hutná knížečka Platform Capitalism z roku 2017 je pokusem o první ucelenou analýzu nástupu platforem v kontextu vývoje kapitalismu od 70. let. O dva roky starší Inventing the Future, kterou napsal s teoretikem Alexem Williamsem, popisuje globální krizi práce spojenou s automatizací, klade požadavky na svět post-práce a snaží se ukázat cesty z krize i levici, která by měla tyto požadavky politicky prosazovat – tahle kniha byla loni s pětiletým zpožděním přeložena do češtiny a vydala ji Masarykova demokratická akademie.

Záznam rozhovoru je k vidění zde.

Kapitalismus platforem: tajemství vítězů pozdního kapitalismu

V Platform Capitalism Srnicek popisuje, jak se zrodil ekonomický model platforem. V čem je tenhle model tak revoluční?

Srnicek odlišuje platformy od klasického byznysu skrze způsob produkce: klasický byznys pracuje se vstupy (součástky) a výstupy (auto), které prodává na trhu. Byznys platforem naproti tomu spočívá v tom, že spojuje všechny zastoupené strany takových byznysů – od výrobců, přes prodejce a marketéry až k spotřebitelům – a kontroluje tak celý trh. Nejúspěšnější byznysy současnosti jsou platformy – Facebook, Amazon, Google, Alibaba… Pro Srnicka jde o zásadní změnu v samotném jádru kapitalismu.

Co potom znamená nástup kapitalismu platforem, respektive průmyslová revoluce 4.0 pro svět práce? Jaká přináší pozitiva a jaká negativa pro člověka zaměstnaného zakázkové ekonomice?

Změny jsou to podle Srnicka převážně k horšímu – zejména ve zvyšující se schopnosti korporací outsourcovat práci namísto plnohodnotných pracovních poměrů, typickým příkladem budiž Uber. Práce se stala prekérnější, nový byznys model umožnil platformám prakticky odmazat náklady na práci. Jednou z příčin dramatického úspěchu platforem v posledních letech je objem dat, která se firmy naučily těžit – v této souvislosti si Srnicek všímá i bezprecedentního nárůstu „šmírování“.

Srnicek se v Jihlavě zastavil i u jedné ekonomické bizarnosti spojené s platformami: Co znamená, že firmy jako Uber, YouTube nebo Netflix operují ve ztrátě, když jde o nejúspěšnější firmy na světě? Co s těmi penězi dělají? A o co jim jde – základní podnikatelské pravidlo ostatně velí, že pokud nějaká část byznysu prodělává, je třeba ji odpískat.

Zrod tohoto fenoménu spojuje Srnicek s tzv. Internetovou horečkou (Dotcom bubble) mezi lety 1996 a 2001, kdy technologické firmy soustředily veškerou strategii růstu směrem k hegemonizaci trhu, tedy růst před zisky. (Uvolnění domény www tehdy vedlo investory k tomu, že investovali „do čehokoli, co končilo „.com“. Trh zaplavily spekulativní „kasínové“ sázky na budoucí technologický vývoj a vytvořily bublinu, který splaskla v roce 2000.)

Uber ještě nikdy nevykázal zisk, vykazuje miliardové ztráty každé čtvrtletí. To však podle Srnicka neznamená, že by firma přicházela o peníze, neznamená to, že by z téhle situace nikdo nebenefitoval: původní investoři investovali do Uberu při nízkých cenách akcií, průběžně je pak prodávají za rostoucí ceny a bohatnou. Ještě více pak bohatnou zakladatelé Uberu.

Vynalézání budoucnosti: přebytečné populace, proměny práce a její role ve společnosti

Jaká budoucnost může ze Srnickových analýz vzejít? V knize Inventing the Future píšou Nick Srnicek a Alex Williams o tom, že hlavním problémem kapitalismu na jeho současné trajektorii jsou tzv. „přebytečné populace“. Co tím přesně myslí? Jsou to jen nezaměstnaní, nebo by tam patřily i další skupiny? A proč je to takový problém pro kapitalismus – vždyť ten odjakživa zkrátka někoho házel přes palubu, aniž by ho to destabilizovalo. A jak se přebytečné populace vyvíjely v posledních pěti letech od vydání knihy – byly Srnickovy predikce správné?

Autoři tu vychází přeneseně z Marxe a připomínají pozapomenutý zákon přirozené akumulace. Po válce se totiž západní země vydaly cestou plné zaměstnanosti, a tak se na tuto tendenci kapitalismu zapomnělo. Automatizace ovšem tento proces vrací do hry a ohrožuje kapitalismus na systémové úrovni.

Jedním z hlavních požadavků, Srnicek s Williamsem v knize kladou, je „potlačení etiky práce“. Proč považují tenhle požadavek pro vaši vizi klíčový? Co si pod ním má člověk představit? A jak se prakticky potlačuje etika práce?

Srnicek varuje před tím, abychom si post-práci představovali jako svět, kde se lidé válejí na gauči a hrají videohry (jakkoli s úsměvem přiznává, že jemu osobně by to vyhovovalo). Pracovat na něčem je součástí lidské přirozenosti. A toto je třeba odlišit od námezdní práce, která je vykonávána pro někoho, což představuje ohromné omezení svobody, které nás provází podstatnou část našeho života. Post-práce je tedy práce osvobozená od nadvlády.

Pokud ale práce ztratí tu svou ústředí roli „tmelu“, jako něčeho, co drží celá společenství pohromadě, a pokud existenční potřeby zajistí nepodmíněný základní příjem (který je rovněž jedním ze Srnickových požadavků), jaká nová „etika“ práci nahradí?

To se podle Srnicka těžko říká, ale lze si to aspoň představovat. Co kdybychom třeba všechny ty technologie, které jsou nyní zaměřené na profit a pro profit obhospodařovávané, najednou využívali za jinými účely, jako je naplňování životů, zdraví, a další oblasti, které mohou činit naše životy kvalitnějšími?

After Work: ekonomiky péče 

Od ekonomiky a společnosti se dialog dostal i k jedné historicky opomíjené oblasti, a tou je domácnost. Nick Srnicek s partnerkou Helen Hester chystá příští rok vydat společnou knihu After Work, která upíná pozornost teorie-postpráce právě na oblast, která ve skutečnosti zaujímá podstatnou část našich životů, a to je práce spojená se sociální reprodukcí, tedy péče o rodinu a nemohoucí, domácí práce apod. Jak v téhle perspektivě obhájit stanovisko post-práce, které chce „potlačit etiku práce“? Znamená to, že máme chtít potlačit etiku práce i v oblastech péče? Znamená to, že bychom mělo vsadit všechno na automatizaci péče?

Oblast péče a domácnosti podle Srnicka není teoretiky post-práce moc často skloňovaná, protože vidina „méně času stráveného péčí o prarodiče“ nezní jako nic, po čem bychom měli toužit. Srnickova koncepce nechce penzum takové činnosti snižovat – naopak nahlíží na současný svět tak, že v ní naše nasazení v oblasti péče naopak ještě chybí. A její automatizace není řešením, z technických i morálních důvodů.

Co když se ale čas, který věnujeme „sociální reprodukci“ z mnoha důvodů zvyšuje? Jedním z pohledů, který by měla kniha After Work nabídnout, bude proto např. kolektivizace této reproduktivní práce – podle principů sdílené péče např. v dětských skupinách populárních již dnes ve skandinávských zemích. Další cestou je samotný design fyzických prostorů. Domácnost je dominantním prostorem, kde trávíme čas, což má za následek, že se zde soustředí řada aktivit (od vaření, přes uklízení), které se individualizují, zatímco by je bylo možné efektivněji řešit na více kolektivním principu. Podle Srnicka zkrátka přijde čas, kdy začneme jako společnost přehodnocovat a znovu promýšlet domov, jehož archetypem je pro většinu západního světa domek z amerického předměstí 50. let.

Péče kromě sociální reprodukce vychází i jako nejvíce rostoucí odvětví na trhu práce – v jedné svojí přednášce citoval Nick Srnicek novináře z NY Times, který hodnotil výhled americké vlády na nejrychleji rostoucí pracovní odvětví pro následující dekádu a použil formulaci „9 z 12 takových odvětví je jenom jiný způsob, jak říct NURSE (zdravotní sestra/chůva/pečovatelka)“. Proto sám Srnicek často označuje vyspělé ekonomiky ne jako „industrializované“, ale jako „ekonomiky péče“. Co to znamená? Jakou změnu představuje tenhle obrat k péči v našich životech? A by podle toho měla společnost upravit svoje fungování?

Podle Srnicka jde o fundamentální posun ve struktuře rozvinutých kapitalistických společnosti, kterému se dosud nedostalo adekvátnímu uznání. Srnickův příklad je výmluvný: zvykli jsme si hovořit o předindustriálním kapitalismu jako éře manufaktur. V baštách ruční výroby – Francii, Británii, Německu – v té době pracovalo v těchto manufakturách mezi 30 a 40 % lidí. Dnes naproti tomu srovnatelný poměr lidí pracuje v pozicích, které bychom mohli označit jako sociálně-reproduktivní, a to takřka ve všech rozvinutých zemích. Proto bychom měli podle Srnicka začít hovořit o státech/ekonomikách péče. Daleko spíš, než jako o ekonomikách služeb či informačních ekonomikách – v IT pracuje naprosté minimum společnosti a služby jsou příliš vágní kategorií, která pod sebe zahrne bankéře i učitelku.

Ještě před pandemií se mluvilo o tzv. řetězci péče (Chain of care), který označuje tu posloupnost, kdy žena vydělává tím, že pečuje o něčí děti, ale někdo další musí pečovat o její děti atd. Pandemie ukázala, že ten řetězec proniká do řady dalších odvětví, například zdravotní sestry, po kterých stát chtěl současně služby ve vytížených nemocnicích a současně, aby jako matky zůstaly doma s dětmi… Jaké řešení pro tenhle problém nabízí jeho teorie?

Podle Srnicka pandemie odhalila podstatu některých struktur vzájemnosti, které mohly řadě lidí zůstávat za běžného chodu věcí skryté. Např. že školy děti nejen vzdělávají, ale také hlídají. Lockdown tedy vzal obrovské břemeno práce, se kterým zbytek systému nepočítal, a uvrhl je převážně na soukromou sféru jednotlivých domácností. Podle Srnicka lze na otřesu této žité zkušenosti politicky stavět.

V nové knize se Srnicek s Helen Hester zaměřují na domácnost – tedy na podmínky sociální reprodukce, odjakživa postavené na neplacené práci, genderových rolích apod. A to pohledem technologií, které nám mají „usnadňovat“ údržbu domácností, všechny koncepty „smart homes“, samočistící byty apod. Jak se stalo, že příchod nových technologií do domácnosti nezkrátil ani o kousek čas, který musíme domácím pracím věnovat?

Říká se tomu Cowan’s paradox podle autorky Ruth S. Cowan, která v 70. letech ukázala, že čas trávený domácí prací, navzdory všem infrastrukturním změnám a novým práci-šetřícím přístrojům, mezi lety 1870 a 1970 neklesal. Jednou z hlavních příčin paradoxu je zvyšování standardů – prádlo bylo před vynálezem pračky opravdu břemeno, zabralo celý den a často se pralo kolektivně, nepralo se ovšem tak často. Pračka práci dramaticky usnadnila, ale zvýšila standardy čistoty. Druhou příčinou je, že dříve kolektivní práce byly individualizovány zpravidla na matku.

Srnicek upozorňuje, že proto nelze brát technologie jako samospásné, že je vždy potřeba zohlednit další sociální rozměry. Právě ty unikají všem koncepcím „smart homes“, jejichž údržba nás obtěžká novými úkoly a činnostmi, jako je instalace a aktualizace softwarů atd.

A jak by podle Srniceka tedy vypadala taková domácnost budoucnosti?

Většina vizí podle Srnicka pracuje zejména s technologiemi, které řeší různé drobné nepříjemnosti. Genderové rozdělení tyto vize ovšem dál ignorují. Když se podíváme na to, jak budoucí domácnosti modeluje IKEA nebo Microsoft, zůstává vlastně vše při starém: ženy řeší módu a úklid, muži televizi a grilování. V průzkumech se dlouhodobě jako hlavní požadavek objevuje „samočistící“ byt. Lidem se prostě nechce uklízet.

#Sodvahou