Zelený průmysl, šedá realita: Nový výzkum z bangladéšských oděvních továren

Nový výzkum od organizace FAIR se zaměřil na továrny s LEED (Leadership in Energy and Environmental Design) certifikací v Bangladéši. Výzkum shromažďoval data v období od října 2024 do května 2025 ve spolupráci s organizací Bangladesh Centre for Worker Solidarity. Bangladéš je země klíčová pro mnoho módních značek. Mezi ně patří Benetton, Bestseller, Decathlon, Fruit of the Loom, GAP, H&M, Hugo Boss, Kiabi, M&S, NEXT, OVS, Zara a Wrangler. 

Role Banlgadéše v globálním oděvním průmyslu

Od 80. let 20. století hraje Bangladéš významnou roli v globálním oděvním průmyslu. V roce 2010 se stal druhým největším vývozcem oděvů na světě hned po Číně, s vývozními tržbami ve výši přibližně 12 miliard USD. Ty do roku 2019 vzrostly na více než 34 miliard USD. Tento růst byl poháněn daňovými úlevami, pobídkami pro vývoz a levnou pracovní silou – podmínkami, které položily základy modelu rychlé módy.

V současné době zaměstnává textilní sektor přibližně 4 miliony pracovníků, z nichž drtivou většinu tvoří ženy, v přibližně 4 000 továrnách po celé zemi. Z nich 248 továren získalo certifikaci LEED (Leadership in Energy and Environmental Design), široce propagovaný standard pro ekologicky udržitelné budovy a sníženou spotřebu energie. Ten pomohl mnoha značkám zlepšit jejich image v očích veřejnosti. Bangladéš je nyní světovým lídrem v počtu oděvních továren s certifikací LEED.

To však nestačí. Certifikace LEED označuje továrny za „zelené“, i když nedokážou zaručit důstojné pracovní podmínky, přiměřené mzdy nebo přítomnost odborů – což vše je nezbytné pro definici firmy která skutečně chrání své pracující.

Šedá realita

Výzkum, který se zaměřil zejména na osm továren s certifikací LEED, v nichž chybí jakákoli forma odborového zastoupení, odhalil 70% rozdíl mezi skutečnými mzdami a důstojnou mzdou (tzv. living wage).

Z rozhovorů s pracujícími ženami vyplývá, že pracoviště, která navenek působí „zeleně“ – s moderním osvětlením a solárními panely na střechách – skrývají uvnitř „šedou práci“: vyčerpávající pracovní tempo, tepelný stres, genderově podmíněné násilí, mzdy na hranici chudoby a atmosféru strachu, která odrazuje od podávání stížností kvůli riziku odvetných opatření.

Jak vysvětluje Fatima: „Jen zvenku to vypadá trochu čistě. Prostředí je hezké na pohled zvenku. Pracovní postupy a pravidla vypadají zvenku dobře, ale v praxi se nedodržují. Tato továrna je ‚zelená‘ jen podle názvu.“

Shima dodává: „Když se na továrnu podíváte zvenku, nebo když ji přijdete navštívit, udělá na vás dojem. Vypadá hezky, jako by to byla zahrada. Ale k čemu to je, když nemůžeme v klidu pracovat? Mnohokrát jsme našim nadřízeným o problému [extrémního tepla] říkali, ale nic se nezměnilo. Dokonce jsme žádali o záclony, kdyby nic jiného, aby nás uchránily před přímým slunečním zářením, ale marně.“

Reshma vzpomíná na společnou zkušenost pracovníků v továrně: „Všichni zaměstnanci velmi důrazně tvrdili, že toto [zaprášené pracoviště] je jejich největší obavou, co se týče zdraví a životního prostředí. Budova je klimatizovaná a klimatizace běží nepřetržitě. Chybí však dostatečné větrání nebo odsávací ventilátory, které by prach odváděly, a v důsledku toho zaměstnanci velmi často onemocní. Pracující neustále kašlou nebo kýchají a na to také poukazovali. Řekli, že si v posledních šesti letech několikrát stěžovali vedení, ale kromě toho, že byli požádáni, aby nosili roušky, nebyla přijata žádná opatření. Množství prachu je však tak velké, že nás roušky nemohou ochránit.“

K této kritické otázce se vyjádřila Kalpona Akter, přední obhájkyně práv pracovníků v oděvním průmyslu: „Bangladéš je jednou z klimaticky nejohroženějších zemí na světě. Stoupající teploty, povodně a zvyšování hladiny moře v současné době ohrožují jak infrastrukturu, tak zdraví pracovnic. Bez významných investic do infrastruktury odolné vůči změnám klimatu a do ochrany pracujících hrozí tomuto odvětví bezprecedentní krize.”