Debata o udržitelné budoucnosti se zástupci nadnárodních korporací? Co by se mohlo pokazit – díl 2.

Byli jsme organizací AIESEC pozváni na YouthSpeak Forum do panelové diskuze o udržitelné výrobě budoucnosti. Množství neuspokojivých odpovědí z úst lidí zastupujících korporace nás přimělo podívat se podrobněji na jejich konání a konfrontovat je s jejich vystoupením.

V prvním díle našeho minireportu jsme se podívali na výzvy ve výrobě, které korporace nějak přehlédly. Dnes se budeme věnovat jejich příspěvku k plnění Cílů udržitelného rozvoje.

Předně, otázka byla zástupcům firem položená poněkud nejasně, což otevřelo prostor pro velice volné odpovědi. A ti toho hbitě využily. Místo abychom se bavili o Cílech udržitelného rozvoje, kterými byla celá diskuze od začátku rámována, stočila se tak řeč na plnění jakýchsi “dlouhodobých firemních cílů”.

Přímo k věci jsme se tedy nedostali. Jejich odpovědi přesto odhalují leccos o tom, jak tyto firmy přistupují ke svému okolí a jak vnímají svůj závazek vůči společnosti. Přinášíme další komentované fragmenty ze setkání, které se nepoštěstí každý den…

Otázka 2.: V čem si myslíte, že vaše firma přispívá k naplnění Cílů a v čem naopak zabraňuje, aby se ty Cíle naplnily a jak potom s negativním dopadem pracujete?

Nestlé (Martina Šilhanová):

„Myslíte teďka cíle v rámci toho, co jsme si my stanovili…“

„Jsme obrovská firma, a není tak snadné pro tak velkou firmu, v takovém rozsahu dělat kroky dostatečně rychle (…), což nás samozřejmě neomlouvá. (…) Výhodou je, že velká firma, jako je Nestlé, má na druhou stranu prostředky pro to, aby je mohla investovat, a pomohla tím splnění těch svých cílů (…). V tom vidím výhodu a možnost to změnit a posouvat dopředu.“

„Bariéry jsou samozřejmě i v tom, že poznatky, které máme v určitou dobu, jsou nějaké, ale nemáme odpověď úplně na všechno.“

„Já myslím, že jsou to dva protipóly, a to tak prostě je: Velikost je komplikovanější, že máte spoustu problémů, které řešíte najednou, nesoustředíte se na jednu věc, kterou třeba pro malou firmu řešit je mnohem jednodušší. Na druhou stranu to právě přináší tu možnost využít finanční zdroje k tomu, abyste to potlačil někam dál, kam ta malá firma na to peníze mít nebude, ta prostě ty investice do těch inovací udělat nemůže. Tam jako nevím, co byste chtěl slyšet. (…) Není dostatek rPET, hledáme jiný cesty: snažíme se obaly odstranit, snažíme se přijít s úplně jinými obaly, hledáme bezobalové hospodaření atd., ale když vám to tady budu mít vyjmenovat, tak se budeme bavit hodinu.”

Coca-cola (Jan V. Kašpar):

„Když jste veliká firma, tak disponujete prostředky většími než nějaký malý producent, takže je můžete investovat, což je samozřejmě dobře, a to je to plus. A můžeme se věnovat inovacím, můžeme se věnovat podpoře nových obalových materiálů, toho vývoje. (…) Ale ten svět je mnohdy pomalejší než jsou ty inovace. Nás se občas veřejnost ptá, proč ale celé portfolio nemáme v rPET. No protože to nejde! Protože toho materiálu v tuto chvíli ještě není dostatek. Takže ta překážka, kterou bych tady zmínil, je možná i v tom, že mnohdy inovace jdou rychleji, než je potom možný vývoj a než na to ta společnost dokáže zareagovat.”

Plzeňský Prazdroj – Asahi (Milica Danková):

„… některé nápady a inovace prostě předběhnou svou dobu, takže musíme v tom hledat balanc.”

„Co mě ještě napadá jako zajímavá oblast, je vzdělávání (…), protože navzdory tomu, že oblast udržitelnosti a nějaká budoucí klimatická krize, se objevila jako téma už v 70. letech minulého století, tak pro naši zemi a pro mnoho lidí je stále nová, a i pro ty konečné spotřebitele je toto téma udržitelnosti stále nové. Takže pokud se lidé samotní v tom nebudou orientovat, tak bude stále více docházet k věcem jako je greenwashing – že možná řešení, která nejsou až tolik zelená a udržitelná, si u lidí budují větší popularitu, než ta, kterým lidé hůř rozumí.”

„Rozbor elektronickou tužkou“ – minianalýza a krátký komentář k tomu, co zaznělo:

Stejně jako v minulém díle následuje náš komentář k tomu, co zaznělo, a také takový malý “Rozbor elektronickou tužkou”:

Neradi bychom spekulovali, jestli paní Šilhanová v úvodu skutečně nevěděla “o jakých Cílech je řeč”, každopádně se jí podařilo diskuzi nasměrovat od dlouhodobých cílů přežití k dlouhodobým cílům firem. A to je dost podstatný odklon. Odpovědi na první otázku totiž ukázaly, že výzvy pro firmy jsou zejména suroviny a obaly. Cíle udržitelného rozvoje jsou naproti tomu komplexní globální strategií udržitelnosti.

Díky řadě akvizic po celém světě jsou dnes tyto firmy největší ve svých oborech. Nestlé například ovládá s celým svým portfoliem (mezi které patří balená voda, nealko nápoje, káva, čokoláda, mléčné produkty, dětská výživa, mražené potraviny či instatntní jídla) téměř polovinu amerického trhu, ve zbytku světa třetinu. Podíl Coca-coly na světovém trhu s nealko nápoji je téměř 50 %. Japonská skupina Asahi, která vlastní i Plzeňský Prazdroj, je sedmý největší producent piva na světě a má 40% podíl na japonském trhu s pivem. Plzeňský Prazdroj zároveň vlastní několik známých českých značek, včetně Gambrinus, Velkopopovický Kozel, Radegast, Primus a dohromady tvoří asi 45 % trhu s pivem v ČR.

Ve svých odpovědích nám tyto firmy vsugerovávají jakýsi začarovaný kruh, do kterého jsou bez vlastního zavinění chyceny: roste jejich obrat, což jim znemožňuje jednat operativně, rostou jejich zisky, což by bývalo umožnovalo investovat do nových technologií, jenže společnost na ně není připravená, tak je zavádí jen pomalu, anebo vůbec, a tak místo toho dál rostou. Konkrétní případy oněch investic do udržitelných inovací v debatě nezazněly.

Podle Šilhanové z Nestlé “nějaké poznatky existují, ale na všechno odpovědi nejsou”. Připomeneme v této souvislosti třeba “nějaké poznatky” firem Exxon a Shell z 80. let minulého století o vlivu jejich činnosti na proměnu klimatu – ty evidentně “nějaké poznatky” o svém vlivu na globální oteplení v určitou dobu měly, jen se jim jaksi nepodařilo najít odpověď na otázku, zda by problém náhodou neměly řešit, když ho z podstatné části způsobily.

Danková z Plzeňského prazdroje potom naznačuje, že vinu na nedostatečné udržitelnosti firem nesou dokonce spotřebitelé: chybí jim zkrátka vzdělání a nedovedou rozpoznat tzv. greenwashing, tedy “udržitelnost jen na oko”. Konzumní nevzdělanci tedy svým jednáním nutí bezmocnou korporaci k tomu, aby je proti své vůli klamala.

Člověk musí na jednu stranu obdivovat tu léty vybroušenou schopnost kroužit okolo položené otázky a přitom na ni neodpovědět. Jenže, přistupují-li největší firmy k udržitelnosti takto, kde je vůbec jejich místo v udržitelném světě? Jakoby už i samy korporace spatřovaly svoje prokletí v neustálém růstu. Tím spíš je stále nutnější přehodnotit jeho všudypřítomný imperativ. A hledat společně alternativy ke globálnímu obchodu založenému na soutěži a volném trhu.

Dokud totiž tito vítězové bezprecedentním způsobem vytěžují zdroje i komunity, zasypávají životní prostředí odpadem a přesto nejsou schopní či nehodlají důsledky své činnosti řešit, o udržitelné budoucnosti můžeme jen snít. A jiná než udržitelná budoucnost lidstvo patrně nečeká.

Co nezaznělo a mohlo, protože se to tak nějak ví: Coca-cola

Coca-cola vlastní více než 200 značek a její produkty lze koupit ve více než 200 zemích světa. Nápoj Coca-cola neseženete momentálně pouze v Severní Koreji a na Kubě.
Prodeje Coca-cola Company se za rok 2019 zvedly o 16 procent, svou strategii má založenou na dalším růstu – zvyšování počtu spotřebitelů i podílu na trhu.
Coca-cola vyrábí slazené nealko nápoje, které způsobují kažení zubů, řídnutí kostí, zvyšují pravděpodobnost onemocnění cukrovkou a výskytu kardiovaskulárních chorob, obezitu a závislost. A do některých nápojů přimíchává látky, které byly označeny za rakovinotvorné.
Kromě toho, že konzumace slazených drinků přispívá velkou měrou k obezitě (např. v USA nebo v Mexiku), firma navíc nabízí jako řešení tohoto problému “alternativy”, které jsou sice bez kalorií, zdravotní problémy ale způsobují podobné a není ani vyloučené, že k obezitě přispívají srovnatelně.
Stejně jako s Nestlé jsou i s Coca-colou spojené kauzy týkající se vody. V roce 2017 indičtí farmáři protestovali proti stavbě plnícího závodu Coca-coly, který by čerpal miliony litrů spodní vody denně pro výrobu svých nápojů v místě, kde je největší sucho za posledních 140 let.
V roce 2001 byla Coca-cola, resp. jej stáčírna v Kolumbii, souzena za vraždu odborářů, kteří zde pracovali.
Více informací například zde.

V příštím a posledním díle zjistíme, co nejvíc trápí diskutující na nedostatku vody, jaké dělají firmy pokroky ve fair trade a co by přáli svým posluchačům. Zároveň se dozvíte, kam se posouvá diskuze o odpovědnosti firem, co chybí cirkulární ekonomice, a na co bychom se firem rádi zeptali my!